Letní výlet okolím Macochy - Suchý žleb s jeskyněmi, Křenkova stezka s motýly

Poslední červnový den roku 2012 jsme s Majdou věnovali výletu do Moravského krasu. Teploty přesahovaly 30 stupňů a správně jsem předpokládal, že v tomto počasí mnoho turistů a hlavně cyklistů nepotkáme. Vybrali jsme si totiž spodní část Suchého žlebu, kterou prochází cyklostezka a kde lze podél cesty najít spoustu jeskyní.



Autem jsme přijeli ve směru od Vilémovic a zaparkovali jako tradičně na velkém placeném a zároveň nehlídaném parkovišti u Macochy - parkovné stále činí 50 Kč na den. Parkoviště v mapce vidíte vpravo nahoře.

Přešli jsme silnici a napojili se na červenou + zelenou značku. Na začátku lesa vedla stezka neprošlapanou vysokou trávou - je vidět, že turisté si cestu dolů do žlebu zkracují a chodí po silnici. Nám se ovšem nechtělo uskakovat před auty jedoucími k Macoše. Došli jsme k rozcestníku Občiny, kde jsme odbočili vpravo - po červené značce. Po ní jsme došli až k silnici, za okamžik jsme se ještě na chvíli vrátili na schody udělané ve svahu, které obcházejí záhyb silnice. Pak už jsme definitivně skončili na silnici a sestupovali dolů do údolí - stejnou cestou, kterou jsme před chvílí dojeli na parkoviště.



Silnice se vlní pod skalnatým svahem a člověk si připadá jako v Chorvatsku. V jednom místě si můžete všimnout vyšlapaných schodů - lze si tudy zkrátit cestu o další zákrut silnice. Jde o nejprudší zatáčku na mapce úplně vpravo, v jejímž vrcholu se od silnice odděluje červená značka. My pokračujeme po silnici až dolů - do místa se závorou, kde začíná cyklostezka přes Suchý žleb.

V těchto místech se k asfaltové silničce začíná přibližovat les, který nás ovšem nijak neuchvátil - okolí asfaltové cesty je zarostlé pásem kopřiv vysokých do pasu a ač jsem se těšil, že z cesty uvidím řadu jeskynních vchodů, přes olistěné keře moc šancí nemám.

Před první mírnou zatáčkou si po pravé straně všímáme kousek nad cestou kamenných útvarů, které dávají tušit přítomnost jeskyně. Když z onoho místa zaslechneme hlasy, je jasné, že se tam musíme vydat :o). Vcházíme na bezlesý pás a mírně se vracíme - hned nacházíme dobře patrnou prošlapanou cestičku do kopce. Vydáváme se po ní a po několika málo krocích docházíme ke kamennému valu, za kterým polehává skupinka chlapů - a vidíme 2 díry do skal. Naše kroky směřují k bližší z obou děr.

   

Jde o Verunčinu jeskyni. V evidenci jeskyní Moravského krasu jí přísluší číslo 619. Jde o větší prostoru, po levé straně se u země dají tušit plazivky, vedoucí jistě k vedlejší díře; vpravo jsem vyfotil komín zdobený náteky.

Přemisťujeme se ke druhé z děr. Tato má číslo 620 a nazývá se Propástka u Verunčiny jeskyně. Za vchodem se dá sejít nějaký ten metr dolů po prudším svahu - a člověk se octne u zamřížovaných dveří. Není divu, že tato jeskyně není volně přístupná - název dává tušit, co se za mříží skrývá. V propasti probíhá speleologický výzkum.

   

Jelikož před jeskyní bylo nachystané lano, dalo se předpokládat, že chlapi zde lenošící asi nebudou běžní turisté. To se mi potvrdilo, když jsem se zeptal, jestli náhodou neví, zda jsou přístupné Kalovy propasti, což je jedna z jeskyní, kterou dnes chci navštívit - prý ne, mříž je hned za vchodem. No nepotěšili jste mě :o(.

V protějším svahu by podle mnoha turistických map měla ležet jeskyně Kravská díra. Vnikli jsme na vytipovaném místě do svahu a snažili se jeskyni nalézt - nikde žádné podezřelé šutroví. Vylezl jsem nad svah a rozhlédl se přes úzký pruh vysoké trávy - nikde žádná prošlapaná cestička, asi jsme šli úplně mimo ;o).

Pokračovali jsme po asfaltce a po chvíli se k nám připojila zelená turistická značka. V těchto místech se vzhled lesa začal lepšit - člověk už si nepřipadal jako v lese u nás za barákem, obtěžován spoustou hmyzu. Cesta začala být lemována skalními útvary po obou stranách - vstoupili jsme do soutěsky zvané Horní úzká. A podle výhledu za následující zatáčku (šikmá puklina ve skále) jsem už věděl, že se blížíme ke Kalově jeskyni, známé spíše pod názvem Kalovy propasti.



Jeskyně se nachází přímo u silnice, v levé straně údolí. Nese číslo 659. Vstoupili jsme vysokým portálem dovnitř a hned pocítili nízkou teplotu, průvan a oproti jiným jeskyním hodně kapající vody. Ušli jsme však jen pár metrů a hned narazili na cosi vzdáleně se podobající televizní anténě. Ano, byla to ona slibovaná mříž :o(.

   

Na více místech na netu se píše, že nepřístupný je až vstup do propasti. Pod slovem "propast" jsem si však nepředstavoval první propástku, která má hloubku 4 metry. Jeskyně je tedy kromě několika metrů chodby nepřístupná a k jejímu popisu jen dodám, že za zamřížovanou propástkou následuje rozlehlá chodba, která po chvíli prudce stoupá a na jejím konci se nachází 40 metrů hluboká propast.

Pokračovali jsme soutěskou a hned narazili na další jeskyni, opět po levé straně. Tato má číslo 661 a jmenuje se Psí díra. Je to jen malá jeskyňka o délce chodeb 7 metrů.



Z Horní úzké jsme došli do další soutěsky - pro změnu zvané Dolní či Spodní úzká. Levá strana soutěsky je na jeskyňky bohatší než pravá. O něco výše ve skalním masivu jsem si všiml kulatého otvoru a po cestičce pohodlně k jeskyni došel - tentokrát jde o bezejmennou jeskyni č. 663 (obrázek níže vlevo). A od tohoto okamžiku se s různými děrami roztrhl pytel. Většina jich však byla výše ve skalním masivu - Majdin zamítavý pohled byl více než výmluvný ;o).

Vyfotil jsem i zajímavý vstup do jeskyně, ke kterému se musí opatrně dolézt po šikmé skalní římse - podle fotek na netu jsem dohledal, že jde o jeskyni č. 664 - Trněného. Chodba jeskyně za vchodem mírně klesá a po 30 metrech končí v menší síňce.

   

Cesta se klikatila a před námi se objevil rozcestník ukazující směr, kudy se dá dojít k Čertovu mostu - se zmínkou, že výstup na něj je zakázán. Jde o pozůstatek jeskyně, kdy se postupným řícením dochoval jen skalní most, podobný skalnímu útvaru Pravčická brána. Narozdíl od ní je však již řadu let Čertův most utopený v zeleni - cesta k němu není téměř znatelná a nyní v létě, kdy spodní pásmo lesa pokrývá bujná vegetace, jsem nedokázal vůbec určit, kudy by se člověk měl vydat.

Přímo u rozcestníku - na pravé straně údolí, si lze všimnout převisu, pod kterým se skrývá větší dutina. Nakouknul jsem do ní a nic zajímavého neviděl. Až doma jsem pak dohledal, že se v této dutině nachází vstup do jeskyně Mastný flek. Nezasvěcenému je vstup do této nepřístupné jeskyně s jezírkem na začátku a délkou chodeb 200 metrů skryt pod nánosem bahna a odpadků.

Slíbil jsem Majdě, že už nebudu odbíhat k jeskyním. Ale jedné jsem neodolal. Vyzývavě koukala nad skalní římsou po levé straně údolí. Vedla k ní vyšlapaná cestička, která sice vypadá, že jeskyni míjí, ale vede ke konci skalní římsy, po které se k jeskyni vrátíte. Jde o jeskyni Čertova okna. Mimochodem tato část Moravského krasu je zajímavá i tím, že se v ní blízko sebe vyskytuje hodně Čertových jeskyní - z toho hned dvě Čertovy branky.

   

Čertova okna (někdy též zvaná Čertovy okna) s číslem 695 jsou volně přístupná jeskyně, kterou tvoří několik otvorů ve skále - ve více výškových úrovních. Těmto otvorům se říká okna. Hned za vchodem následuje po pravé straně komín (obrázek vpravo), kterým je možné se vyšplhat k horním oknům. Kromě toho jeskyní mírně doleva prostupuje chodba, jejíž výška se postupně snižuje a na konci je za plazivkovitým sešupem větší prostora se stropem svážejícím se k zemi.

Čekala nás poslední zatáčka před vstupem do masově zalidněné oblasti žlebu. Někde po levé straně by se měla nacházet nenápadná cestička vedoucí svahem k Rytířské jeskyni, což je jediná jeskyně s pozůstatky jeskynního hradu na našem území. Ani jsem tuto odbočku nehledal, když se nám přes bujnou vegetaci nepodařilo najít i jiné, teoreticky snadno nalezitelné přístupné jeskyně.

Došli jsme tak až k portálu Kateřinské jeskyně. Nikde ani noha, a pokud jste Kateřinskou jeskyni naposledy navštívili v dětském věku, asi vás stejně jako mě napadne prostá otázka - kam zmizela správní budova, která bývala u vchodu do jeskyně? Před několika lety došlo k uvolnění velkého balvanu nad vchodem do Kateřinky, který onu budovu zprovodil ze světa. Nová správní budova se tak nachází až za zatáčkou.

   

Jen jsme prošli kolem, lístky ke vstupu jsme si dnes nekupovali. Na placeném parkovišti hned vedle správní budovy se z autobusů rojily davy rakouských důchodců, dychtících po návštěvě Kateřinské jeskyně.

Pokračovali jsme silnicí dále po zelené / žluté značce - ke komplexu budov Skalní mlýn, vzdálenému asi 300 metrů, kterému vévodí atrapa mlýnského kola. Zde se lze ubytovat, najíst, zajít na WC či si zakoupit některou z velkého výběru cetek. V infocentru se můžete zeptat, jestli ještě náhodou nejsou lístky na Punkevní jeskyně (neočekávám, že o prázdninách dostanete v čase oběda jinou odpověď než "nejsou" ;o). Zakoupil jsem si zde předraženou turistickou mapu okolí Brna s Moravským krasem - za 98 Kč.

Ke Skalnímu mlýnu zajíždí v letní sezóně Krasobus z Blanska od nádraží - jde o mikrobus, který ve všední dny jezdí zhruba po 2 hodinách a o víkendu po hodině. Má tvořit přípoj k vlakům a měl by v něm platit běžný tarif IDS JMK. Na Skalní mlýn se dá z Blanska od nádraží dostat i pěšky - po zelené stezce, což je trasa dlouhá 9 km, případně po silnici, což je výrazně blíže.

Při obědě jsem sledoval obsazenost ekologického vláčku, který za nemalý peníz převáží turisty od Skalního Mlýna k Punkevním jeskyním (což jsou pěšky po modré značce 2 km po rovince). Průměrně se vláčkem vezlo 0,5 osoby ;o). A když jsme u těch čísel - parkoviště u Skalního mlýna je placené, stojí prý 50 Kč, stejně jako na Macoše.

S plnými žaludky jsme se vydali zpět směrem ke správní budově Kateřinské jeskyně a kousek před ní odbočili do kopce na žlutou značku - která označuje začátek Křenkovy stezky. Tato cesta svým táhlým stoupáním i povrchem připomíná spíše přístup k hradu. Záreveň se žlutou značkou vede i trasa naučné stezky.

Vystoupali jsme kopec a došli ke Křenkovu pomníku. František Křenek byl nadšený turista, vyznačoval nové turistické trasy na blanensku. Jeho život předčasně skončil v roce 1943 v Osvětimi.

   

U pomníku se od žluté značky směrem vpravo do mírného kopce odděluje trasa naučné stezky. Vydali jsme se po ní - protože na její trase se nachází jeskyně v Korálovém závrtu. Jde o systém propastí, který uměle otevřel K. Absolon v 40. letech minulého století. Fotografii zarostlé prohlubně je zbytečné sem dávat - namísto ní se můžete podívat na obrázek z tabule naučné stezky - jaké krásy se kdysi v této několikapatrové prostoře desítky metrů pod zemí nacházely. Sintrové růžice ve tvaru korálů daly této nepřístupné díře název.

Od závrtu byla trasa naučné stezky méně zřetelná - téměr neprošlapaná. Les ustoupil a šli jsme vysokou trávou kolem vrchu Chobot po stejnojmenném hřebeni - krajina se na několika metrech úplně změnila. Zase tu bylo všudypřítomné horko a nad lučním porostem létala spousta motýlů.

Nastal tak fotografický hon na motýly. Z několika desítek fotek máme dobře zachycené dva druhy motýlů - podle různých webových stránek jsme je doma snad úspěšně identifikovali. Na levé fotografii se nachází běloskvrnáč pampeliškový, uprostřed je hnědásek černýšový. A na pravém výřezu z fotky (kdy foťák pořád ostřil na modré květy v pozadí a ne na červené motýly) se nektarem opíjí vřetenuška obecná.

       

Za loukou opět následovala rychlá změna krajiny - motýli zmizli, vešli jsme do lesa. Po chvíli se trasa naučné stezky připojila zpět ke žluté značcce a vyšli jsme kousek od Chaty Macocha - na stezce, kterou se k chatě přichází od lanovky, která převáží turisty mezi Macochou a Punkevními jeskyněmi. Jelikož propast Macochu již máme vyfocenou z našeho minulého výletu, dnes jsme se spokojili s pohledem do jejího nitra s brčálově zeleným jezírkem jen z Horního můstku.



Pak už jsme se vrátili na parkoviště a vlezli do rozpáleného auta. Při cestě zpět stoupáním na Vilémovice jsem z místa spolujezdce zachytil krajinu, ve které jsme strávili dnešní den - ano, jde o fotografii z úvodu článku.