Okolím Adamova - Alexandrova rozhledna, žlíbek Vaječník a trocha jeskyní

Zima roku 2013 vládla dlouhé měsíce, až ji v polovině dubna konečně nahradilo typicky letní počasí s teplotou přes 20 stupňů. V Moravském krasu se daly očekávat zvýšené průtoky jeskynního vodstva způsobené náhlým táním. Půda se začínala zelenit a já si v jeden všední den vzal volno za účelem nasbírání nějakých těch puchýřů na nohách. Rozhodl jsem se pro výšlap okolím Adamova o teoretické délce 13 km, která se mi hledáním jeskyní kapku prodloužila.

Jsem od letoška členem jedné z jeskyňářských skupin operujících na jihu Moravského krasu, takže mám možnost se dostat i do míst hluboko pod zemí, která jsou běžným turistům zapovězena. Pořád se ale rád toulám krasem a hledám jeskyně, které jsou sice v turistických mapách zaznačeny, ale člověk o nich na internetu téměř nic nenajde. Pro tento výlet jsem si dal za cíl nalézt jeskyně Na Vepřku a Ve Vaječníku, které neleží v přírodní rezervaci, takže jejich hledáním ve svahu se nedopustím porušení zákona o ochraně přírody a krajiny.



Z Brna jsem dojel vlakem linky S2 IDS JMK do Adamova. V Adamově vlak staví na 2 místech - vystoupil jsem ve stanici Adamov, která leží blíže k Brnu, zatímco Adamov zastávka, na které výlet ukončím, leží blíže k Blansku. Ze stanice jsem se vydal vzhůru ke kopcům nad Adamovem - po žluté značce.

Cesta se klikatila kopcem a po chvíli už adamovské paneláky mizely hluboko pode mnou. Najednou se k žlutému značení přidalo červené, aniž bych prošel rozcestníkem u Slučí studánky - zkrátil jsem si cestu, čehož jsem si v množství vyšlapaných cestiček ani nevšiml. Postupoval jsem dále po žluté + červené, až jsem došel k Památníku lesníků.

   

Památník vznikl jako vzpomínka na lesníky zabité či umučené během 2. světové války. Je vysoký asi 7 metrů a z 2. strany jsou uvedena jména lesníků.

Od památníku jsem se vydal k Alexandrově rozhledně, která byla v roce 2009 zrekonstruovaná. Ovšem po červené / zelené značce by to bylo nějakých 1,5 km - i řekl jsem si, že to vezmu zkratkou - od pomníku přímo do kopce. Zkratka neprochází rezervací Dřínová (ta se rozkládá vpravo od Alexandrovky) a z několika vyšlapaných cestiček v okolí pomníku je to ta vpravo nad pomníkem (při pohledu zdola).

Pořádně jsem funěl, než jsem kopec zdolal. Cesta místy vede přes kořeny stromů, které tvoří přírodní schody - což přišlo vhod. Směrem dolů bych se po této zkratce nevydával, sklon je opravdu velký. Napojil jsem se na žlutou / zelenou značku kousek od Alexandrovky a za pár metrů se přede mnou ukázala.



Na rozhledně jsem byl naposledy jako dítě - to se na ni ještě lezlo vnějškem po žebříku. To už teď neplatí, jde se nejprve po širokém vnějším schodišti a poté vnitřkem rozhledny po točitém schodišti. Ochoz je ve výšce 14 metrů a je z něj výhled zejména na obě části Adamova - na levém obrázku Kolonka + sídliště Ptačina, na pravém dlouhé paneláky sídliště Horka. V dálce lze pak např. spatřit i typický bod viditelný z mnoha rozhleden v okolí Brna - vysílač Hády.

   

Od rozhledny jsem pokračoval po žluté značce - lesní silničkou, k rozcestníku Jelenec. Tam žlutá značka končí a dále pokračuje modrá. Po ní bych mohl dojít až k rozcestníku Na Újezdě, kde bych se napojil na žlutou značku směřující do údolí Vaječník, ale zkrátil jsem si cestu využitím neznačené asfaltky, která se z modré značky odpojovala směrem vlevo.

Po chvíli chůze po této asfaltce jsem narazil na značku "modré téčko", tedy na odbočku k zajímavému objektu. Byl jím památník Jozefa Decretta, který se nachází mezi vzrostlými stromy. Jozef Decrett (na památníku je jméno počeštěno na Josef) byl slovenský lesník, který v 19. století na Horehroní zavedl těžbu stromů pilou (do té doby se užívala jen sekera) a zejména se zasadil o zalesňování vytěžených míst.



Došel jsem až na křížení se žlutou značkou, po které jsem se vydal vlevo - z kopce, do údolí Vaječník. Nejprve jsem však po pravé ruce míjel neznačenou cestu, jejíž okolí bylo poseto typickými valouny - to už mi bylo jasné, že si blížím k vrcholu Vepřek.

První odbočka vpravo vedla přímo na vrcholovou plošinu Vepřeku, ze které byl pěkný výhled na skály v Křtinském údolí. Pod sebou jsem viděl skalnatou oblast se spadanými kmeny, která dávala tušit přítomnost jeskyní. Pod touto oblastí byla však vidět i stezka, o které jsem předpokládal, že se na ni napojím po chvíli chůze dál po žluté značce - a také se tak stalo, hned za prudkou zatáčkou vlevo se po pravé ruce oddělovala směrem zpět k Vepřku.

Dal jsem se na tuto stezku a došel pod kamenitý svah, který vidíte na obrázku níže. Jeskyni jsem však žádnou neviděl, přestože podle starších turistických map by tu měla být. Začal jsem tedy křižovat kamenitý svah směrem vzhůru a po chvíli objevil malou jeskyni, která byla před pohledem zespodu zakryta větším skalním blokem. Nenašel jsem nikde číslo jeskyně, takže nevím, zda skutečně šlo o jeskyni Na Vepřku či jsem našel jinou díru. Jedná se o vyšší prostoru, která však do hloubky skály vede jen nějaké 3 metry.

   

Kromě této jeskyně už jsem objevil jen plazivkovitou noru zatarasenou spadlým kmenem, do které jsem se nenamáhal lézt. Vrátil jsem se zpět na žlutou značku, která klesala do údolí Vaječníku. Z těchto míst byl pořád pěkný výhled na skály v Křtinském údolí.



Žlíbek Vaječník je zajímavý tím, že je v celé svojí délce suchý - ani v nejhlubším místě zářezu netekl žádný potůček, přestože bylo krátce po jarním tání (a nad údolím se ještě občas nacházely zbytky sněhu u cesty). Řada stromů byla pokácena a nařezané dřevo bylo na mnoha místech nakupeno na úhledných hromadách.

   

Sestupoval jsem údolím, když mou pozornost upoutala nápadná skála po pravé straně, jen několik metrů nad cestou. Vyhoupl jsem se k ní a podle širšího převisu poznal, že jsem našel jeden z cílů dnešní výpravy - jeskyni č. 1163 - Ve žlíbku Vaječník (často zvanou jen Ve Vaječníku). Číslo jako takové jsem však nikde napsané neviděl, pouze někdo připsal nad portál drobný nápis "U světýlka". Vedle této jeskyně by se ještě vpravo měla nacházet plazivkovitá jeskyně č. 1162, ke které se mi ale přes hromady klestí nechtělo prohrabávat.

Jeskyně Ve Vaječníku pod převisem pokračuje 2 směry. Vstupní chodba, která byla teprve v 90. letech vyčištěna od sedimentů a zprůchodněna, pokračuje rovně do skalního masivu (obrázek vlevo), zatímco po pravé straně převisu stoupá úzkým otvorem komínovitá chodbička několik metrů vzhůru (obrázek vpravo). V komínu byly vidět různobarevné sintrové náteky, které se krásně leskly v kapkách vody.

   

Vydal jsem se do vstupní chodby. Šlo to pohodlně v čupu a po pár metrech se výška chodby prudce zvýšila - to když jsem došel do Turistické síňky. Za ní se chodba dělila do 3 směrů a když jsem se je chystal zdokumentovat, došly mi baterky ve foťáku. Nijak mi to nevadilo, měl jsem náhradní - jenže na ně jsem cvakl jen 1 fotku a bylo po nich.

   

Vzpomněl jsem si, jak mi takto před rokem došly baterky v nedaleké Býčí skále - to bude asi těmi všudypřítomnými démony ;o). Zbytek jeskyně tedy jen slovně popíšu, než se do ní někdy znovu vydám - chodbička, která vede vlevo zpět a mírně stoupá, vede k úzkému komínku, který komunikuje s povrchem; klesající chodbička po levé straně se stáčí pod křižovatku chodeb a prochází nad osmimetrovou propastí, jejíž poloha je vidět napravo od křížení cest a poslední chodbička, která pokračuje mírně vpravo, končí za plazivkou v Jezevčí síňce.

Vylezl jsem z jeskyně a pokračoval dolů údolím Vaječníku. Přede mnou se po pravé straně tyčila vysoká skalní stěna - na její náhorní plošině by se měly nacházet zbytky Hrádku u Babic, ale lézt se mi tam opravdu nechtělo. Při úpatí stěny se nachází jeskyně č. 1184 (mírně stoupající plazivka).

Sestoupil jsem až k silnici vedoucí Křtinským údolím, kde žlutá značka pokračuje podél silnice směrem k Býčí skále. Já se však po silnici vydal na opačnou stranu, abych se po chvíli mohl napojit na modrou značku přicházející od Křtin. Po pár metrech se vpravo pod úrovní vozovky nachází vývěr Křtinského potoka, který posílen jarním táním vydatně bublal. A po pár krocích si můžete všimnout v tomto období zatopeného vchodu do závrtu Otevřená skála, jímž protéká Křtinský potok k vývěru.

   

Došel jsem k místu, kde za zatáčkou dochází k oddělení modré značky přicházející po silnici od Křtin a Habrůvky na lesní stezku, která stoupá k jeskyni Kostelík. Ovšem pro vstup na trasu značky je třeba přelézt svodidla a doufat, že se zrovna kolem neprořítí auto.

Vystoupal jsem lesem k vysokému portálu jeskyně Kostelík a povedlo se mi baterky zkombinovat tak, aby foťák dokázal cvakat snímky alespoň bez blesku. Ovšem klenutý portál Kostelíku se mi nějak nedařilo do záběru dostat celý. Jeho podobu s šikmo rostoucím stromem stejně každý turista zná.

Od Kostelíku jsem po modré značce sestoupil k prostranství před jeskyní Býčí skála. Nikde ani noha, takže jsem si konečně cvaknul jeskynní stěnu v celé její kráse.



Od Býčí skály jsem po silnici pokračoval po modré / žluté značce - k palouku u skalní stěny, kde vyvěrá Jedovnický potok po své dlouhé pouti jeskynním systémem Rudické propadání - Býčí skála. Voda v korytě byla výrazně dravější než po většinu roku.



Přešel jsem silnici a po modré značce se vydal zpět k Adamovu. Stoupal jsem k jeskyni Jáchymka a pode mnou bouřil Jedovnický potok. V Jáchymce jsem se za svitu čelovky kochal sintrovou výzdobou v hlavním dómu, dokonce se mi povedlo přemluvit foťák k zvěčnění tmavého sintropádu.



V Jáchymce crčela voda ze všech stran a kousek dál na modré značce se mi poprvé povedlo u zastávky naučné stezky spatřit pěnovcový pramen v nevyschnutém stavu. Došel jsem po modré značce do Adamova na vlakovou zastávku a liboval si, jaký mám dobrý odhad, protože mi hned jel vlak i s potřebnými přípoji v Brně.