Ruská stráň nad Josefovským údolím - s pravoslavným křížem a jeskyněmi

Někdy stačí málo, aby se chtěl člověk na určité místo vrátit. V mém případě to byl následující výhled, který se mi naskytl z modře značené turistické cesty nad Adamovem, když jsem se vracel z prohlídky Býčí skály.



Místo s vyhlídkou na Ruskou stráň a pravoslavný kříž tam umístěný se nachází přesně uprostřed mapky, kterou si můžete prohlédnout níže. Z vyhlídky kromě kříže též můžete spatřit hostinec Švýcárnu a budovy kolem huti Františka dole pod svahem. A když už se na kříž můžeme takto z dálky podívat, proč k němu rovnou nedojít? A nenakouknout i do některých ze spousty okolních jeskyní? Vezměme to ale popořádku.



Dojel jsem vlakem z Brna do Adamova, zastávky. Stejně jako u výletu na Býčí skálu (jehož trasa je v mapce fialově zaznačena) jsem prošel kolem budovy Adastu a vydal se do kopce. Tentokrát jsem však nezůstal na modré značce, ale stoupal pořád vzhůru, až k obchodnímu domu - což je honosný název pro výkvět socialistické architektury - betonový komplex, v jehož spodní části lze nalézt pár obchůdků.

Zde začíná červená turistická značka a ve stejné trase prochází i značka zelená. Prošel jsem schodištěm vedoucím přes komplex - překvapilo mě, že v půli schodiště se nachází supermarket, který bývá otevřen až do 20 hodin. Vědět to dříve, nemusel jsem táhnout z domu takovou zásobu tekutin na dnešní výlet.

Po červené / zelené značce jsem stoupal adamovským sídlištěm Horka - a věřte, že je to pořádný kopec. Cesta se klikatí kolem paneláků, až konečně vyjdete nad sídliště, kde uvidíte koupaliště a několik řad garáží. Pořád pokračuji do kopce a když už začíná být putování po asfaltce pořádná nuda, cesta konečně odbočí do lesa.

To už stoupám směrem k rozcestníku U sedmi dubů. V jednom místě je po levé straně pěšiny vyšlapaná cestička z kopce - vydal jsem se po ní a dorazil ke kameni, ve kterém je vytesaná ženská hlava. Člověk by řekl, že by mohlo jít o studánku, kdyby se ovšem kolem vyskytovalo to nejdůležitější - nějaká voda či alespoň pozůstatky po nějaké rouře.

U sedmi dubů se nenechejte zmást - rozcestník ukazuje více směry a moc nevěřte značení, na kterém je logo Evropské unie. Takto značená cesta má tvořit okruh kolem Býčí skály, jde prakticky o moji fialovou trasu z mapky - ovšem v reálu nejsou zmíněny návaznosti na značení jiné barvy. Vydávám se modré značce směrem k rozcestníku Jelenec. Procházím malebnou krajinou, kdy se po levé straně otevírají výhledy do Josefovského údolí, zatímco napravo se vyskytují různé skalní útvary.

   

Nyní trochu předběhnu - na konci tohoto úseku modré značky, u rozcestníku Jelenec, lze nalézt památník Antonína Ševčíka. Protože však až k Jelenci nepůjdu, zařazuji fotografii této pamětní desky připevněné na kameni již nyní. Antonín Ševčík v tomto místě zahynul v roce 1905, když se na něj převrhl povoz při svážení dříví.

Přicházím k vyhlídce na trase modré značky a pořizuji fotografii, kterou vidíte v úvodu reportáže. Fotím zešikma proti slunci, takže jsou nezbytné úpravy fotky v počítači, aby na ní vůbec bylo něco vidět ;o). Ruský kříž láká k návštěvě, ale než k někomu dojdu, nesmím vynechat 2 jeskyně, které se kousek za vyhlídkou nacházejí hned u cesty po pravé straně.

   

Jako první se přímo u cesty nachází bezejmenná jeskyně č. 1233. Číslo je napsané u vchodu do jeskyně a jde o evidenční číslo jeskynního vchodu v rámci Moravského krasu. Ano, skutečně se na území Moravského krasu nachází tolik jeskyní. Jeskyně 1233 je tvořena úzkou nízkou chodbičkou, která se klikatí ve skalním masivu a dosahuje délky necelých 10 metrů.

Nalevo od této jeskyně se nachází mnohem významější jeskyně - nese číslo 1232 a jde o jeskyni Nad Švýcárnou. Tato jeskyně není volně přístupná. Pouhý jeden metr nad cestou do ní vedou 2 vchody - pravý vchod je schován v malém výklenku nad stromem s krásně kroucenými kořeny; levý vchod tvoří úzká plazivka vycházející z větší skalní prostory, které je z cesty nepřehlédnutelná a je v ní uvedeno i číslo jeskyně. Obě tato místa vidíte na fotkách níže.

   

Vylezl jsem k výklenku za kořeny stromů - a spatřil malá dvířka chráněná zámkem. Jeskyně je již déle nepřístupná, protože obsahuje zbytky výzdoby tvořené zejména nickamínkem (plastičtější forma sintru, ze kterého vznikají krápníky). Za 2. světové války se v útrobách jeskyně schovávali lidé a došlo tak k velkému poškození výzdoby. K otvoru ve dvířkách je možné přiložit foťák a vyfotit si alespoň začátek chodby - na snímku níže je vidět, že plazivka po pár metrech zvyšuje svůj sklon.



Odlišný pohled se mi naskytl, když jsem se snažil vyfotit vnitřek druhého vchodu - tedy úzkou plazivku, vycházející z dobře viditelného velkého výklenku nad cestou. I v této chodbičce je vidět, jak se postupně stáčí směrem do masívu a klesá. Zde jsem foťák položil do chodbičky, vypnul blesk a scénu nasvítil jen silnou baterkou - abyste si mohli udělat představu o tom, jaký pohled má jeskyňář, když se takovou chodbičkou plazí :o).



Předpokládám, že vám moje fotografie stačí a že se nebudete snažit do plazivky nacpat či ničit zámek u druhého vchodu. Tento váš počin by mohl být klasifikován jako porušení zákona o ochraně přírody a krajiny - č. 114/1992 Sb. Jeho plné znění a příslušné sankce si můžete najít na webu Ministerstva životního prostředí.

Pokračoval jsem dále po modré značce, až jsem došel k místu, kde se z ní po levé straně odděluje uměle vytvořený průklest - toto místo vidíte na mapce označené jako počátek červené trasy. Ve skutečnosti jde o zkratku na někdejší červeně značenou turistickou trasu. I pokud toto místo minete, nic se neděje - došli byste až k rozcestníku Jelenec, kde byste se otočili a vraceli se z kopce přímo dolů, místo abyste na první odbočce zahnuli vlevo.

Místo, kde ve směru od Jelence odbočuje doleva modrá turistická značka a dolů z kopce pokračuje neznačená cesta pro lesní stroje, je častým zdrojem omylů turistů - chybí zde modré značení, takže hodně lidí pokračuje širší cestou z kopce, místo aby odbočili vlevo na modrou značku - a vracejí se na ni až zmíněným průklestem, když zjistí, že dlouho nepotkali žádné značení ;o).

Po chvíli chůze po široké cestě pro lesní stroje se začne objevovat staré červené značení, které naštěstí nebylo ze stromů plně odstraněno. Pokud se chcete jen dostat ke kříži, pořád jděte po této cestě. Po chvíli se šířka cesty začne zmešovat, až dorazíte na místo s hromadami kmenů. Zde červená značka zabočuje vlevo - přímo do svahu, a na jednom ze stromů je i nakresleno, že se jedná o cestu ke kříži.

Já jsem na svah po levé straně odbočil o něco dříve - když jsem zazanamenal různé skalní útvary, které dávaly tušit přítomnost jeskyní. Nejprve jsem prošel kolem dvou bloků - na jednom z nich byl červeně nakreslený kříž a hlava. Poté se sklon svahu hodně zvýšil a když jsem se snažil dostat o něco níže k dalšímu seskupení kamenů, které vidíte na levém obrázku, dopadlo to jako u mě již tradičně - najednou jsem jel ;o). Naštěstí jsem se nenapíchl na žádný z kamenů čouhajících ze svahu. To už jsem pod sebou v masívu na úrovni svahu uviděl vchod do jeskyně.

   

Rozkoukal jsem se v prostorné jeskyni s komínem v zadní části a podle nápisu u druhého vchodu jsem zjistil, že se nacházím v jeskyni č. 1231. Pod tímto vchodem je navršeno kamení, ale pozor - jednotlivé bloky na sobě nedrží pevně. Z obrázku níže to nejde až tak poznat, ale je to opravdu hodně prudký kopec pod portálem jeskyně, který plynule navazuje na svah pod ním.



Obešel jsem jeskyni, přelezl skalní terasu nad ní a po vrstevnici postupoval směrem zhruba na východ. Prakticky hned jsem narazil na červené značení, které sem kleslo svahem z místa zmíněného před několika odstavci.

Na stromě byl též nakreslen kříž a šipka z kopce - nebylo co řešit. Začal jsem sestupovat svahem a narazil na další pozůstatek značení - tentokrát na žlutě značenou stezku, která svah míjela po vrstevnici. Nenapojil jsem se na ni, ale pořád sestupoval - až se stromy rozestoupily a já se octnul na Morozovově vyhlídce.

Pod sebou jsem uviděl dřevěný pravoslavný kříž - který má oproti běžnému kříži navíc dole i příčný trám na přibití nohou. Původní kříž prý před lety spadl do údolí a na jeho místě byl v roce 2003 vztyčen nový. Kříž je dominantou Ruské stráně Josefovského údolí - naproti se nachází Slovenská stráň. Názvy strání se prý nevážou k žádným válečným událostem - vznikly za časů, kdy byla aktuální tzv. slovanská vzájemnost - neboli vzájemná pomoc slovanských národů.

Sestoupil jsem až ke kříži, odkud je pěkný výhled do Josefovského údolí směrem na Adamov. Pod křížem je na skále umístěna i pamětní deska G. F. Morozova, což byl významný ruský lesník a botanik, který vytvořil nauku o typech lesa - tzv. lesní typologii.



Chvíli jsme se kochal výhledem a přemýšlel, jaké by to bylo krásné, kdyby člověk uměl létat. Pak jsem vyšplhal kousek zpět na svah, kde doleva (na východ) vedla dobře viditelná vyšlapaná cestička. Vydal jsem se po ní a nacházel zbytky značení - tu červeného, tu žlutého.

Cestička se vinula po svahu a občas bylo nutné přelézt nějaký ten spadnutý strom. Blížil jsem se k dalšímu skalnímu masivu a všiml si, že z cestičky vychází odbočka směrem nahoru. Vylezl jsem na ni a hned uviděl, že vede přímo ke vchodu do jeskyně. Tento vchod byl označen jako 1206/I a bylo tak jasné, že jsem došel k Supí jeskyni, která má v jednotné evidenci číslo 1206.

   

Jeskyně je však mnohem známější pod názvem Partyzánská. Před několika desítkami let byla i součástí naučné stezky Josefovským údolím, která měla 24 zastavení a délku 10 km. Vedla od Sedmi dubů k Býčí skále jinou trasou, než jak ji známe dnes.

Pokud se kouknete na mou mapku, naučná stezka využívala postupně část modré značky mezi Sedmi duby a místem napojení na zaniklou červenou značku, po červené sdílela trasu na Morozovovu vyhlídku a kolem Partyzánské jeskyně vedla lesem na Býčí skálu. Druhá část naučné stezky vedla z Morozovovy vyhlídky k Sedmi dubům delší trasou zvanou Hviezdoslavův chodník. V blízkosti hostince Švýcárna pak byla spojka žluté trasy na modrou trasu vedoucí i v současnosti přes jeskyni Jáchymka na Býčí skálu - tento malý úsek naučné stezky byl nedávno nově zrekonstruován.

Při vstupu do Supí / Partyzánské jeskyně si hned všimnete, že si ji někdo přetvořil k obrazu svému - z kamenů postavil příčku, za kterou se nachází "ložnice". Podle vybavení to vypadá, že je jeskyně často využívána k přespání. Bohužel její stěny jsou počmárané a vnitřek je očouzený.

Vyšel jsem z jeskyně druhým, hlavním vchodem. Hned vedle ní se nachází další větší skalní dutina, tedy jeskyně s číslem 1205, bezejmenná. Před jejím portálem je navršeno kamení a roste zde strom se zajímavě rozděleným kmenem. Nad portálem jeskyně lze poznat, odkud pochází ono kamení.



Na netu se lidé přou, jestli Partyzánská je jeskyně č. 1205 či 1206. Osobně se kloním k tomu, že Partyzánská je o něco větší jeskyně č. 1206, v současné době zvaná Supí, která je lépe chráněna před nepřízní počasí a hlavně - má dva východy. Kdybych se za války skrýval ve skalách, určitě bych volil jeskyni č. 1206, kde bych v případě ohrožení mohl vcelku nenápadně zmizet druhým ze vchodů.

U jeskyně 1205 se napojuji zpět na vyšlapanou cestičku a procházím svah po vrstevnici. Zde už je cestička výrazně hůře schůdná, občas se ztrácí a na některých místech je nutné prolézat keřovím.

Míjím různé skalní útvary, až se dostávám ke skalnímu převisu, kde je celá skála nad ním porostlá břečťanem. Moc hezké místo.



Někde v těchto místech se červená značka odpojuje od vrstevnice a klesá prudce svahem. Zde už je téměř nemožné najít její přesné vedení. Sestoupil jsem o něco níže a pro změnu našel zbytky žlutého značení - které vedlo na východ, avšak mizelo v místě zarostlém keřisky, které pořádně nešlo obejít. Předpokládám, že se jednalo o pokračování stezky na Býčí skálu, která vychází na palouku před vývěry Jedovnického potoka. Tuto část stezky jsem neprošel, proto mám v mapce jen šedě odhadnutou její trasu.

Vystoupal jsem po svahu nahoru ke skalním útvarům a hledal místo, kudy by šlo vystoupat na náhorní plošinu - podle mého odhadu tudy mohla procházet spojka se stezkou, kterou je nyní možné se po žluté značce dostat na Býčí skálu směrem od Babic. Žádnou schůdnou stezku ve svahu jsem však nenašel. Místo toho jsem objevil na konci zmíněného skalního masivu další jeskyni - číslo 1201. Vede k ní vyšlapaná cestička směrem od Partyzánské jeskyně, která je lépe patrná při pohledu z výšky.

   

Jeskyni tvoří větší prostora, ze které vedou dvě chodby do masívu. Levá chodba stoupá mírně vzhůru a rozšiřuje se do větší, zajímavě tvarované prostory, zachycené na fotografii vpravo. Pravá chodba naopak klesá a jde o poměrně dlouhou plazivku. Celkově mají chodby jeskyně č. 1201 délku 36 metrů. Jeskyně i její okolí je dost poznamenané přítomností lidí - ve skále i uvnitř jeskyně jsou vyryty různé nápisy či iniciály.

Vrátil jsem se po cestičce až nad Morozovovu vyhlídku a pokračoval po zbytcích žlutého značení - tedy po vrstevnici svahem. Na západ od vyhlídky cesta vede přes skalní bloky a na jednom místě lze stále nalézt řetěz, kterého je vhodné se přidržovat. Jde o nejhezčí část Hviezdoslavova chodníku. Někde v těchto místech se má nacházet i pamětní deska slovenského básníka a prozaika P. O. Hviezdoslava, o čemž jsem během návštěvy těchto míst ještě nevěděl, proto jsem ji ani nehledal.

Bývalé žluté značení se stává tím hůře schůdné, čím více se blíží k silnici procházející Josefovským údolím. Místy dokonce vidíte modře značenou turistickou stezku linoucí se hluboko pod vámi. Je vidět, že žlutá stezka je již dlouho neudržovaná - její směr je dobře patrný spíše podle vyštěrkovaných míst ve svahu než podle vlastních zbytků značení. Postupně se přidávají stromy spadlé přes cestu - či ještě hůře, jen díry po nich, které je nutné obcházet. V jednom místě je přes stezku popadané celé "stádo" kmenů stromů.

Postupně se blížím k rozcestí U sedmi dubů a pod sebou začínám vidět širokou lesní cestu, která k tomuto rozcestí též vede. Najednou nad sebou slyším hlasy - jsem v jednom místě velice blízko modré značce, po které jsem ráno výlet začínal. Lesní cesta se zespodu začíná přibližovat a pak v jednom místě už nemohu jít dál - jsem několik metrů nad touto cestou a žlutou stezku předčasně ukončil spadnutý strom, tedy spíše díra po něm, kterou už je zbytečné oblézat. Napojuji se tak na neznačenou lesní cestu a docházím k Sedmi dubům. Tuto část bývalého žlutého značení máte v mapce zanesenou, ale kromě prvního úseku Hviezdoslavova chodníku se skalními bloky s řetězem není zbytek zaniklé stezky atraktivní natolik, aby bylo nutné následovat moje kroky.

Znovu připomenu, že v Moravském krasu je zakázáno pohybovat se mimo vyznačené stezky a navštěvovat jeskyně. Pokud vás ale pohled na Ruský kříž zblízka láká natolik, že se k němu chcete vydat, nejrychlejší a zároveň nejsnažší je to od Sedmi dubů po modré až k lesnímu průseku kousek před Jelencem, zde se podle mé mapky napojte na bývalou červenou značku, dojděte po ní až na konec lesní cesty, kde uvidíte symbol kříže a i značka zde odbočuje vlevo na svah - což znamená, že máte slézat svah vyšlapanou pěšinkou přímo dolů ke kříži.