Ochozská jeskyně - návštěva běžně nepřístupné krápníkové říše

Při naší poslední návštěvě Hostěnic jsem na rozcestníku u parkoviště našel připevněnou pozvánku k návštěvě Ochozské jeskyně - s datem 22.4.2012 a poznámkou "vlastní svítilna nutná". Program na příští neděli tak byl jasně stanoven :o).

K jeskyni nelze dojet autem, v okolí se však nachází více míst, kde můžete plecháče odstavit a k jeskyni dojít po značených stezkách. Nejvhodnější je poloprázdné parkoviště u hřiště v Hostěnicích a příchod po žluté značce (na mapce vpravo dole); naopak plné bývá parkoviště nad bufetem Pod Hádkem i okraje silnice u rozcestníku Hádek (odkud se k jeskyni jde po zelené značce). Další možností je auto nechat v Ochozi a k jeskyni dojít po modré značce.

Autobusem je nejlepší dojet linkou 701 či 202 na zastávku Hostěnice, chaty a vydat se 2 km po žluté značce. Osobně preferuji pěší turistiku - takže jsem se vydal na vycházku z brněnského Mariánského údolí po červené a v místě vespod mapky se napojil na žlutou - což je o 2 km kratší než druhá možná trasa údolím Říčky po modré značce, která měří 9 km.



Ochozská jeskyně je běžně turistům nepřístupná, bývá však otevřena obvykle 2x ročně - na jaře na Den Země a při podzimním svátku sv. Václava. V 70. letech minulého století bývala sice jeskyně zpřístupněna pro veřejnost podobně jako jiné známé jeskyně Moravského krasu, ovšem kvůli hrozbě náhlých povodní byla jeskyně po několika letech provozu pro veřejnost uzavřena a bylo demontováno elektrické osvětlení.

Aby se do jeskyně vůbec dalo jít, nesmí být zrovna období dlouhotrvajících dešťů či prudkého tání - jeskyní protéká Hostěnický potok, jeho hladina dosahuje při běžném stavu v některých místech jeskyně max. 15 cm. Ovšem v období povodní může hladina ve vstupní chodně jeskyně vystoupat až na více než metr a potok pak vytéká vchodem jeskyně do údolí.

Po celý měsíc duben bylo na jižní Moravě období sucha, tudíž jsem nečekal problém s výškou hladiny potoka v jeskyni. Naopak, bylo možné, že jeskyně bude schůdná i s normální obuví - jindy je potřeba nepromokavá obuv (neboli holínky).

Před jeskyni jsem došel chvíli po 9. hodině a koupil si vstupenku za 60 Kč. Stejnou částku stála i publikace "Jeskyně v povodí Říčky", nad jejímž nákupem jsem neváhal ani chvíli. Nepřekvapilo mě, že už v tuto brzkou hodinu před jeskyní postávalo více lidí. Dovnitř jsme byli vpouštěni ve skupinkách po 15 lidech. Odborný výklad každé skupince poskytoval jeden z jeskyňářů ČSS ZO 6-11 Královopolská (z jejichž webu jsem převzal plánek jeskyně - červeně je vyznačena zpřístupněná trasa).



Před vchodem jsme se dozvěděli o historii objevování jeskyně. V roce 1830 jeskyni objevil místní obyvatel a o 10 let později nechal majitel místního panství - hrabě Dietrichstein prostřílet vchod do dnešní podoby.

To už jsme vstupovali dovnitř - a všude bylo sucho. Po potoku, který za vysokého stavu vody odtéká trativodem kousek za vchodem, nezbyla žádná stopa. Ovšem jako téměř všichni jsem stejně raději měl nazuté holínky (a v ruce silnou baterku). Postupovali jsme úzkou nízkou chodbou zvanou Hadice - kde jsem nízko na stěně zahlédl spícího vrápence malého. Ze stropu místy visela drobná brčka.

   

Zopakujme si označení tvarů krápníků - ze stropů mohou viset tenká dutá brčka či růst silné stalaktity; od země vzhůru rostou stalagmity a spojením stalaktitu se stalagmitem vzniká stalagnát.

Postupovali jsme Hadicí a místy mohli vidět pozůstatky po dřívější elektrifikaci jeskyně - kabely tažené přes krápníky nebyly ničím neobvyklým ;o). Najednou se chodba po asi 170 metrech rozšířila a vstoupili jsme do Hlavních dómů. Jde o největší prostoru jeskyně s délkou 250 m, výškou až 12 m a max. šířkou 28 m.

Hlavní dómy jsou plny různých krápníkových útvarů - nejen stalaktitů a stalagmitů, ale k vidění jsou i sintrové vodopády. V jamkách na zemi lze nalézt. tzv. jeskynní perly - které jsou ale mnohem lépe viditelné, pokud je daná oblast zatopená vodou. Celý strop je posetý tisíci brček.

Z Hlavních dómů jsme vystoupali do části zvané Zkamenělá řeka. Z obrázku vpravo je patrný původ názvu.

   

Sestoupili jsme zpět na dno jeskyně a zažívali humorné situace, když bylo třeba vyhnout se vracející se skupince. To jsem již věděl, že běžným foťákem vzdálenější prostory dómu nelze pořádně vyblejsknout, aniž by byly příliš tmavé. Dost fotek bylo též zkaženo, když na nějaký zajímavý útvar zasvítil někdo ve stejnou chvíli, kdy jsem fotil.

První fronta na focení se udála u útvaru "Odpočívající beránek". Beránka není snadné vyfotit, pokud přes něj nechcete mít zábradlí či dráty - nejlepší fotografii jsem provedl z výšky - vystoupáním na schody a prostrčením ruky pod zábradlím.



Poté jsme na schodiště vystoupili všichni a kochali se krápníkovými útvary v této části Hlavních dómů - stalagmit Obr či kupovitý útvar Říp. Krásný je i žlutohnědý stalaktit "klas kukuřice", který přináším na dalším snímku. Na obrázku si povšimněte i zařízení na automatické měření množství skapové vody. V jeskyni jsou na mnoha místech umístěny PET lahve - v nich se množství skapu měří ručně.



Pod sebou jsme viděli chodbičku Medvědího trativodu - svůj název dostal podle kostí medvěda, které v něm byly objeveny a jsou staré údajně 30 000 let, ale dosud se nezjistilo, kudy se medvěd do jeskyně mohl tehdy dostat.

Na stropě jeskyně následoval barevný praménkový stalaktit Plíce, který jsem odfotil a rychle spěchal za svou skupinkou.



Každý si vyfotil největší (170 cm) stalagmit zvaný Kužel. Vedle něj se nachází uměle usazený útvar zvaný výstižně Pinďour ;o) - před desítkami let jej jeskyňáři složili z kusů odlomeného krápníku a spodní části již dokonale srostly.



Člověk místy nevěděl, co dříve vyfotit. Seskupení stalagmitů přezdívané "Cyril a Metoděj" je obklopeno menšími "trpaslíky" a na dalším snímku můžete spočítat netopýry sídlící u stropu Hlavních dómů.

   

Bohužel se mi nepovedlo kvalitně vyfotit rozsáhlý stropní útvar zvaný "křídlo motýla". To jsem si vynahradil u sintrového útvaru s názvem Hradisko, který se krásně třpytil.



U stropu pak následovala "velká záclona" - bohužel v euforii konce II. světové války někdo ustřílel konec záclony - původně byla ještě o 3 metry delší.



V těchto místech koryto potoka zmizelo v nízké chodbě směřující do Nové Ochozské jeskyně - bohužel tato část není při prohlídkách návštěvníkům přístupná. Chodbou je místy nutné se plazit. V této části jeskyně je též mnoho krápníkových útvarů - Lustr, Hrozen, Postýlka či Obří tlama. Celkově má Ochozská jeskyně 1750 metrů chodeb.

Pokračovali jsme Starou Ochozskou jeskyní k útvaru známému jako "Smuteční vrba". Nejdříve jsem si však vyfotil nedalekou sintrovou kaskádu.



V těchto místech jsem začal být rád, že jsem si vzal holínky - povrch začínal být jílovitý a řádně lepivý. Vyfotil jsem Smuteční vrbu (obrázek vlevo), vedle ní útvar Křtitelnice a vytáhnul holínky z jílovitého povrchu. Pokud nehledáte pozici vhodnou pro pěkný záběr, nemusíte na jílovitý kopeček vylézat.

   

Tím jsme došli na konec zpřístupněné trasy. Chodba pak pokračuje přes Německý sifon do Labyrintu - v jehož horní části zimují netopýři a je tam také další uměle vytvořený vchod do jeskyně. Pro netopýry je v Horním vchodu ponechán malý otvor. Na následujícím obrázku vidíte chodbu směr Labyrint - vlevo Smuteční vrba, vpravo Křtitelnice.



Na zpáteční cestě jsem si všiml krásného žilkování na stropě. Pak už jsem se spíše věnoval vyhýbání se jiným skupinkám návštěvníků, se kterými jsme se co chvíli míjeli či dával pozor, abych neuklouzl na vyštěrkovaných místech trasy.



Jelikož byla jeskyně bez vody, mohli jsme na zpáteční cestě projít kus cesty v oblasti Tanečního sálu přes opuštěné koryto potoka. Potom již jen průchod Hadicí a po zhruba 70 minutách se naše skupinka ocitla opět u vchodu do jeskyně.



Venku se nám naskytl pohled na zhruba stovku lidí čekající na vstup do jeskyně - udělal jsem dobře, že jsem na místo dorazil chvíli po otevření jeskyně. Chtěl jsem se ještě podívat do blízké Netopýrky, ale viděl jsem do ní směřovat spoustu lidí. Takže jsem pokračoval dál ke Švédovu stolu - a když jsem uviděl, že na plošině před jeskyní si davy lidí opékají špekáčky, výlet jsem ukončil pěším pochodem do Líšně.

Ochozská jeskyně se svou krásou vyrovná Punkevním jeskyním. Trasu zvládnou ujít i malé děti (my je ve skupince neměli, což byla výhoda, protože nám nenarušovaly výklad :o). Doporučuji vzít s sebou více zdrojů světla - pokud vám dojdou baterky v baterce, nemůžete si svítit pod nohy ;o). Termíny mimořádných prohlídek jsou zveřejňovány na webu ČSS ZO 6-11.