Jeskyně Netopýrka (1. část) - jak jsem napoprvé nedošel až k podzemnímu toku

Během několika letošních výletů jsem nakouknul do jeskyně Netopýrka, která se nachází v Moravském krasu kousek od Hostěnic v údolí Říčky - v místech, kde Říčka po převážnou část roku teče v podzemí. Jeskyně mě uchvátila dvěma prostornými dómy a bohatou výzdobou zejména ve vyšších partiích. Chtěl jsem si jeskyni pořádně prolézt a vyfotit, k čemuž jsem si vzal volno počátkem října 2012.



Vystoupil jsem z busu č. 701 na zastávce Hostěnice, chaty a vydal se po asfaltce doleva z kopce - směrem ke hřišti u lesa. Zdejší parkoviště jsme bohatě využívali při našich letošních výletech okolím Hostěnic.

Po žluté značce jsem vstoupil do lesa a po chvíli již Kamenným žlíbkem klesal směrem k Ochozské jeskyni. U rozcestníku jsem přešel na zelenou značku a u odpočívadla před Ochozskou jeskyní jsem sešel ze stezky - prošlapanou pěšinkou vlevo z kopce, přes vyschlé koryto Říčky. Na stromech u této pěšinky lze nalézt značení někdejší naučné stezky. Hned první odbočka z pěšinky směrem vlevo do kopce vede k ménu cíli - po pár metrech stoupání na vás vykoukne známý trojúhelníkový otvor - vstup do Netopýrky.



V Netopýrce se bez baterky neobejdete. Hned za vstupní částí sestupujete mírně dolů do prvního dómu jeskyně - prostory o rozměrech zhruba 9x5 metrů.



Dno obou hlavních dómů tvoří velké kameny - lze se zde dobře pohybovat, bláto se nekoná. Jen je třeba dávat pozor na uklouznutí. Zastavte se a posviťte si baterkou na stěny a členitý strop jeskyně - uvidíte zbytky výzdoby jeskyně, zejména sintrové náteky v různých barvách.



Na konci 1. dómu přelezte snížené místo po levé straně a octnete se v ještě větším druhém dómu. Jde o prostoru o délce 15 a šířce 6 metrů, výška zde dosahuje až 10 metrů. Dejte pozor na malé jezírko, které vytváří kapající voda hned na začátku dómu. Na opačné straně prostory jeskyně pokračují za vysokým skalním stupněm, který dosahuje téměř až ke stropu jeskyně a u dna je protkán plazivkami.



V druhém dómu si vychutnejte vše, co jeskyně nabízí - zvuky kapající vody i bohatou výzdobu. Tedy spíše její zbytky. V horních partiích dómu může vidět místa po ulámaných krápnících :o(. Po levé straně si všimněte bílého sintrového vodopádu. Ten bude jednou z mála věcí, které nad sebou uvidíte, pokud máte jen běžnou slabou baterku.



Hned vedle můžete obdivovat barevné náteky a drobné stalaktity.



A vysoko na protější stěně můžete spatřit sintrovou houbu - první výraz, který mě napadl při pohledu na tento skvost.



Stěny hrají spoustou tvarů a barev. I v jeskyni se dá využít makro režim při focení - pro zachycení detailů výzdoby.

   

Toto vše je přístupné i běžnému turistovi. Jeskyně sice neleží na značené stezce, takže oficiálně "není přístupná", nicméně vstup do ní je tolerován a není omezen žádnou mechanickou zábranou.

Netopýrka je zajímavá i něčím jiným než sintrovou výzdobou a velkými prostorami. Chodbičkami se lze dostat až k podzemnímu potůčku - jeskyní v hloubce 18 m na několik místech protéká podzemní tok. Toto už není nic pro běžného turistu - člověk se při prolézání plazivek může pěkně zamazat a nechat batoh položený v hlavních dómech je pořádné riziko, že při návratu se s ním člověk neshledá, protože jeskyně je poměrně často navštěvována různými individui ;o).

Pokud jste alespoň dva, máte dobré boty a náhradní oblečení, do kterého se po výlezu z jeskyně převléknete, můžete se vydat v mých šlépějích směrem k podzemnímu toku. Popíšu vám nejsnadnější cestu - tedy alespoň její podstatnou část, protože mně se až k potůčku dnes dojít nepodařilo. Proč, to se dozvíte.

Vraťte se do místa mezi oběma hlavními dómy, kde se na levé straně (při pohledu od vchodu) nachází spousta balvanů. Když se pozorně podíváte, uvidíte v jednom místě klesající chodbičku, která po pár metrech zahýbá vlevo.

   

Vydejte se do ní - je nízká, většinu času půjdete v podřepu. Schůdnost je zatím dobrá, nic mazlavého. Po levé straně jsem si na stěně ve svitu baterky všiml jakýchsi zelených šmouh. Minete komínek a postupně dojdete k místu, kde hlavní směr chodby stoupá a končí v menší prostoře, kde se téměř můžete postavit (obrázek níže vlevo), zatímco pokud chcete k podzemnímu toku, musíte před touto síňkou odbočit do chodby po pravé straně - kterou vidíte jej na obrázku níže vpravo.

   

Chodbička se esovitě kroutí a hned přijdete k dalšímu rozcestí - v hlavním směru následuje snížené místo, kterým se můžete proplazit o něco dále do zajímavě zbarvené chodbičky, která však po několika metrech končí.

   

My se místo do této chodbičky vydáme do otvoru vpravo - sestoupíme o nějaký ten metr níže. Tím jsme vstoupili do kruhové síňky - prostora o zhruba kruhovém půdorysu o rozměru 2-3 metry ve všech směrech. Dávejte zde pozor, dno není rovné - svažuje se k levé straně, kde ústí chodbička přikrytá seshora trčícím kusem skály.

Obrázek chodbičky schované za velkým zubem vidíte níže a já se rozhodl ji prozkoumat jako první. Podplazil jsem se vleže pod zubem - plazivka se dělila do 2 směrů. Níže vlevo byla komůrka, kterou někdo zřejmě použil jako WC; rovně se chodbička postupně snižovala. Předpokládám, že i tudy bych se dostal dále k podzemnímu toku, ale existuje pohodlnější cesta.



Vysoukal jsem se zpět a prohlédl si celou síňku. Pokud se díváte od vchodu, vidíte po pravé straně komín, do kterého ústí další chodbičky z horního patra jeskyně. Při pozorném pohledu zjistíte, že další chodbička z kruhové síňky vychází na vzdálenější straně vlevo, poněkud výše - je dobře vidět, až když člověk vystoupí na římsu na protější straně.

Do této chodbičky jsem se vydal. Hodí se mít dlouhé nohy - hned na začátku zdoláváte vyšší skalní blok, na který je dobré si sednout a přehodit nohy na druhou stranu. Chodbička pak začíná prudčeji klesat a povrch zde již není kamenitý, ale místy je pokrytý sedimenty, které se pod nohami drolí - pozor na pád.

Opět dochází k rozdělení cesty do dvou větví - hlavní směr prudce klesá vlevo (obrázek vlevo) a rovně pokračuje nízká chodbička - s bílými stěnami a řádně mazlavým povrchem.

   

Vydal jsem se do této blátivky. Hned za zatáčkou jsem ale pronesl mnoho sprostých slov - chodbička totiž končila ve skále, takže jsem z ní v kleče vycouval a jal se čistit kolena u riflí - ano, žádné převlečení jsem s sebou neměl ;o).

Sestoupil jsem po skalních blocích o několik metrů níže a objevil železný trám, který zakrýval vertikálu hlubokou odhadem něco přes 2 metry. V těchto místech není rovný povrch a měl jsem velké štěstí, že jsem nohou zastavil foťák, který mi vyklouzl z kapsy. Zajistil jsem, aby mi nic už nemohlo vypadnout z kapes a zaposlouchal se do zvuků přicházejících zezdola - zřetelně jsem slyšel tekoucí potůček.



Přemýšlel jsem, jak sestoupit níže. Otvorem přímo kolem trámu bych se neprotáhl. Všiml jsem si, že další, o něco větší otvor se nachází pod skalním převisem o metr vedle - u výše uvedeného obrázku na jeho horní straně. Nacpal jsem se pozadu pod převis a začal se spouštět do otvoru. Šlo to těžce, neměl jsem kolem sebe skoro vůbec místo. Zkoušel jsem nohama pod sebou nahmat nějaké skalní výstupky - nedařilo se mi to. Zhodnotil jsem jako příliš veliké riziko natvrdo seskočit do více než 2 metrů hloubky, aniž bych věděl, jestli se pak nějak dokážu vyškrábat nahoru. Naštvaně jsem vylezl s konstatováním, že bez lana jako běžný turista nevidím reálně se k podzemnímu toku dostat.

Prozkoumal jsem okolí - naproti místu, kterým jsem k otvoru s trámem sestoupil, vedla vzhůru jiná chodbička. Podle směru bych odhadoval, že bych se jí doplazil nazpět z opačného směru do kruhové síňky. Jelikož však byl její povrch mazlavý, došel jsem do kruhové síňky po původní trase a stejnou cestou, jakou jsem do spodních pater jeskyně vešel, jsem se i vrátil zpět.

Venku jsem zjistil, že jsem v jeskyni strávil několik hodin - spoustu času mi zabralo prolézání všech těch slepých chodbiček na cestě k podzemnímu toku. Cíle výpravy jsem tedy nedosáhl, i když jsem zvuk podzemního toku slyšel. Po zdolání pro mě neslezitelné vertikály by měla následovat už jen těsná vodorovná plazivka a člověk by se ocitl v síňce se potůčkem. Na netu jsem našel fotky skautíků z tohoto místa a též fotky jiných dobrodruhů z místa s trámem - u většiny bylo vidět, že používají lano.

Netopýrka mi nedala spát a když mi Gastowski napsal, že se vertikála k podzemnímu potůčku dá při troše šikovnosti zdolat i bez lana, neodolal jsem a v poslední říjnový den se do Netopýrky vydal znovu. Tentokrát jsem došel (tedy spíše doplazil se) až k podzemnímu toku.

Více v 2. části reportáže :o).