Podzemní dobrodružství v Rudickém propadání


Jednoho zimního dne jsem se v práci dozvěděl, že kolegu Jirku pozvala firma DHL na "podzemní dobrodružství" - a že s sebou může vzít ještě dalšího člověka. Tehdy jsem ještě nebyl členem žádné jeskyňářské skupiny - nabídce tedy nešlo odolat. Jednalo se o výpravu do Rudického propadání, do veřejně nepřístupné vodní jeskyně plné žebříků, lanových traverzů a obrovských prostor.

Do této jeskyně se jako do jedné z mála nepřístupných jeskyní Moravského krasu dá dostat, když si zaplatíte - rudičtí jeskyňáři provádějí komerční výpravy. Cena je kolem 1200 Kč za osobu, případně 1400 Kč při objednání přes cestovku, max. 10 osob ve skupině. Já si s placením nemusel dělat starosti, za což děkuji výše zmíněné firmě :o).

Termín naší výpravy byl 2x přesunut - tím, že jde o vodní jeskyni, výše hladiny Jedovnického potoka v jeskyni kolísá a my dvakrát chytli jarní oblevu. Říkal jsem si, že přesun na konec května má velkou výhodu v tom, že pokud se mi povede spadnout do vody, nebudu po výlezu z jeskyně mrznout ;o).

Sraz u rudického Větřáku, tedy větrného mlýna, byl naplánován na 8:30. Zřejmě se u takových akcí počítá s tím, že každý přijede autem - dostat se do Rudice na tento čas autobusem nelze, tedy pokud nechci být na místě už v 7 hodin či až v 9. Přemluvil jsem tedy kámošku, aby mě svezla část cesty z Brna. Do obce se z Brna jede přes Ochoz, Křtiny a Jedovnice - v Jedovnicích doleva a do Rudic je to pak první odbočka vlevo.

Rudice - větrný mlýn Větřák

Ovšem Větřák není ze silnice vidět - takže jsme dojeli až za vesnici, kde jsme si teprve všimli ukazatelů navádějících zpět na zajímavá turistická místa. Podle nich už jsme větrný mlýn našli. Na místě se scházeli účastníci sestupu a přijel i kolega Jirka.

V areálu mlýna se nachází zajímavá budova - občerstvení, turistické infocentrum a předpokládám i jeskyňářská základna v jednom. Na trávníku už na nás čekaly části jeskyňářské výbavy - rybářské holínky, overaly a helmy s čelovkami.

Jeskyňářská výbava pro účastníky sestupu do Rudického propadání

Pod overal jsem si navlékl rifle s nákoleníky a tričko s dlouhým rukávem - později jsem toho litoval, v jeskyni mi bylo vedro. Příště bych volil jen krátký rukáv. A vhodnou součástí výbavy byly i gumové pracovní rukavice, které jsme nevyfasovali, nýbrž museli jsme si je zajistit sami.

Po deváté hodině už byli všichni převlečeni do jeskyňářského, takže jsme s místními jeskyňáři vyrazili přes louku k Rudickému propadání. Škoda, že se nekonalo žádné seznámení s genezí jeskyně či představení jeskyňářů - neznám tak jména těch, co nás podzemím provedli.

Dave a Jirka v jeskyňářských overalech     Rudice - za chvíli zmizíme v podzemí

Do útrob Rudického propadání vedou dvě cesty. Spodní chodba je vlastní ponor Jedovnického potoka, který v podzemí vytváří vodopády a přes několik stupňů padá z výšky 86 metrů do Hugonova dómu. Tuto cestu volí milovníci adrenalinu zejména v zimě, kdy se z vodopádů stanou ledopády. Tedy nic pro běžného člověka ;o).

My se vydali k Horní chodbě. Do té se nevylézá po skalách nad ponorem, nýbrž sestupuje se k ní z náhorní plošiny. Cesta byla blátivá a pěkně klouzavá. Postupně jsme sestupovali mezi mokrými kameny, až jsme se doklouzali k dvířkám oddělujícím jeskyni od zbytku světa. Sestoupili jsme po prvním žebříku do volné prostory a byli dotázáni, zdali se někdo nechce vrátit - nikdo této nabídky nevyužil, takže jsme pokračovali po dalších žebřících dolů do hloubky 112 metrů - do Hugonova dómu. Polovinu sestupu zdolal v roce 1802 i hrabě Hugo Salm v tehdejší běžné jezdecké obuvi - jenže to tu ještě nebyly kovové žebříky ;o).

Kamenité přechody poblíž povrchu i první žebříky docela klouzaly, se zvětšující se hloubkou se toto výrazně zlepšilo a člověk se ponořil do typického jeskynního ovzduší o teplotě kolem 8 stupňů. Na žebřících jsme udržovali rozestupy kolem 2 metrů (předpokládal jsem, že na jednom žebříku bude moci být jen 1 lezec, ale zřejmě zde lidé ani kameny často nepadají :o). Pokud se ptáte, jestli je člověk na žebřících nějak jištěn - není, musí prostě dávat pozor. Kolem žebříku byl často prostor právě tak na rozměry běžného lidského těla - zajímalo by mě, jestli je nějak stanovena maximální tloušťka účastníka.

Rudické propadání - sestup k Hugonovu dómu     Rudické propadání - žebřík je bezpečnější držet za příčky než takhle

Postupně zesiloval hukot vodopádu a poslední nejdelší žebřík již šikmo protíná Hugonův dóm - můžete tak pod sebou sledovat mlhu vytvořenou bouřícími vodami. Do jeskyně jsem si nebral foťák, takže za všechny obrázky z jeskyně vděčím kolegovi Jirkovi, který svůj foťák nesl zabalený v igelitu. V Hugově dómu bylo nemožné udělat použitelný snímek - v záběru se vždy ukázaly jen vířící kapky vody.

Z dómu jsme pokračovali uměle vytvořenou chodbou, která vznikla prostřílením sifonu. Poté už následovalo jen přírodou vytvořené koryto, kde jsme postupovali vodou po proudu Jedovnického potoka.

Došli jsme k prvnímu lanovému traverzu, kterým bylo nutné překonat hlubší místo. Zjistil jsem, že dost lidí neví, co tímto pojmem myslím - skautíci tomu říkají "opičí dráha", prostě po jednom laně se jde a druhého nad hlavou se člověk drží. U prvního traverzu je spodní lano pod vodou, ale je nutné ho nohama neopustit - jinak by člověk spadl do vody až po krk. Také je zde vhodné lézt zády ke zdi, u které je traverz vystrojen - protože horní lano je dále od zdi než spodní, takže při opačném způsobu lezení visíte šikmo nad vodou a můžete nabrat vodu do holínek. Na správnou techniku mě kolega upozornil při zpáteční cestě - jako většina lidí jsem lezl čelem ke zdi a divoce se na laně zmítal ;o).

Traverzy už jsme přecházeli po jednom, více lidí by lano nemuselo unést. Za prvním traverzem hned následoval druhý - tentokráte byl celý nad vodou a skládal se z více částí, kde bylo někdy nutné překročit z jednoho lana na druhé či se na laně otočit. Všichni to bez problémů zvládli.

Rudické propadání - první lanový traverz     Rudické propadání - chodba obcházející tůňku U Hastrmana

Zjistil jsem, že je výhodné jít jako jeden z prvních - člověk tak může poslouchat pokyny jeskyňáře na začátku skupiny. Lidé si pokyny musí předávat, aby i ti na konci věděli, po které straně koryta jít v místech s větší hloubkou.

Došli jsme k místu, kde se cesta lomila do pravého úhlu a bylo potřeba obejít sintrový ostroh - instrukce z čela zněly "nutno překročit, u stěny hloubka". Provedl jsem tedy pořádně dlouhým krokem obkročení celého ostrohu, na kterém však nebylo místo, kterého by se člověk mohl bezpečně chytit - takže při tomto způsobu hrozil pád po zádech do vody při dokončení kroku.

Následovalo rozdvojení chodby - potok pokračoval korytem vlevo, zatímco vpravo vedla suchá nízká chodbička. To už mi bylo jasné, že jsme došli k legendární tůňce "U Hastrmana" - tedy k místu, kde se řada podzemních nadšenců nedobrovolně vykoupala. Naší skupině bylo vysvětleno, že cesta vpravo tůňku obejde suchou nohou, zatímco kdo půjde vlevo, bude muset lézt rozporem nad peřejemi a na určeném místě se přesně trefit při skoku, jinak je koupel nevyhnutelná. Takže jsem se stejně jako většina vydal vpravo ;o).

Rudické propadání - Dave a Jirka za spojením chodeb U Hastrmana

Našli se však dva odvážlivci, kteří to vzali přes tůňku - jeden proskákal úspěšně, druhý se vykoupal. Voda mohla mít nějakých 6 stupňů ;o).

Úspěšně jsme zdolávali další lanové traverzy a chodba postupně nabírala na mohutnosti - výška i šířka se zvětšovala a začaly se objevovat mohutné sintrové útvary - v podobě velkých baldachýnů či záclon.

Rudické propadání - traverz nad vodními meandry     Jirka u mohutného sintrového baldachýnu v Rudickém propadání

Minuli jsme přítok Tipeček, jehož voda je pitná a je vrtem jímaná z podzemní přehrádky do rudické vodovodní sítě. Celkem jsou na trase 3 místa, kde se člověk může napít stékající vody - použitelné je zejména druhé z nich, kde voda stéká po stalaktitu a stačí tak pod krápník jen nastavit ústa. V jiných místech si člověk při pokusu o pití spíš osprchuje brejle ;o).

Rudické propadání - výzdoba nad hlavou     Rudické propadání - zdobené stěny

Došli jsme k místu, kde do podzemního koryta Jedovnického potoka ústí nejhlubší suchá propast v České republice - Rudická propast, hluboká 153 metrů. Na malé ploše se tu nachází vícero zajímavostí - k těm nejhezčím patří sintrový útvar Kašna, jehož část skutečně vypadá jako okraj kašny, a při pohledu nahoru zpatříte Zkamenělý žebřík - tedy dřevěný žebřík, který byl v jeskyni roku 1922 zanechán a postupně jej z jedné strany porostl sintr. Žebřík nelze zepředu kvůli velké vzdálenosti pořádně vyfotit, takže níže vpravo následuje jen fotka z boku, kde je nahoře vidět právě ona část žebříku potažená sintrovou hmotou.

Rudické propadání - Kašna     Rudické propadání - Zkamenělý žebřík z boku

V rozlehlých podzemních prostorách se celkově špatně fotilo - blesk daleko nedostřelil, takže nemáme zachycený vysoký stalagnát u Zaklíněného balvanu, ani vysoko se nacházející útvar Čarodějnice.

Stěny i strop jeskyně hrály zejména dvěma barvami - čistý sintr bíle zářil a oranžová barva vzniká působením oxidů železa.

Výzdoba Starého Rudického propadání     Rudické propadání - sintry hrají všemi barvami

Došli jsme na další rozdvojení chodby, kdy směrem vpravo by se dalo dojít k sifonu, kterým Staré propadání končí. Až do roku 1958 to byl konec jeskyně - v tomto roce došlo k horolezeckému průzkumu horních pater a byla objevena Chodba vzdechů, do které jsme se po žebříku vydali.

Po opuštění žebříku je dobré se přidržet nataženého lana a vstoupit do chodby - ta ze začátku stoupá a její výška se postupně snižuje. Je tak nutné lézt v podřepu či po kolenou, na několika místech se vyšší jedinci musí i plazit. To vše je prokládáno občasnými prohlubněmi plnými vody a častými změnami směru. Není tak divu, že chodba má i druhý název - Kur*a chodba. Naše skupina prolézala vcelku tiše, nikdo nenadával při překonávání kamenných bloků po kolenou. Zde jsem ocenil, že mám nasazené nákoleníky - kameny jsem vůbec necítil :o).

Na konci chodby se nám vyšším osobám vyplatilo slézt závěrečnou šikmou část nohama napřed - pohodlně jsem tak vstoupil na žebřík, který je tvořen z několika částí a prochází úzkým místem.

Rudické propadání - žebřík vedoucí k Chodně vzdechů     Rudické propadání - Nové propadání

Sestoupili jsme do Nového Propadání. I zde převládaly sintrové záclony a baldachýny v barvách bílé a oranžové. Minuli jsme přítokovou chodbu Staré řeky - kterou se dosud nepovedlo proniknout daleko proti proudu kvůli stálým zásobám zrádného bahna. Barvícím experimentem bylo prokázáno, že část vod pochází ze závrtu Svážná studna u Lažánek.

Rudické propadání - oranžový a bílý sintr     Výzdoba před Rudickým dómem

Blížili jsme se k Rudickému dómu. Do něj ústí komín o výšce 155 m, který tak nedosahuje k povrchu "jen" o pár desítek metrů. Komín se ve spodních partiích větví a v jednom místě je uschován jídelní lístek z restaurace Tumperek, která se nachází prakticky nad komínem. Lístek zde jistě neleží nějak dlouho - ceny nebyly vskutku nízké ;o).

V roce 2010 došlo k propadu vozovky v místech nad komínem - po průzkumu byla objevena 12 m hluboká propast. Pokusy s vodou byla prokázána souvislost propadu s komínem v Rudickém dómu - takže prioritou zdejších jeskyňářů je obě místa propojit - vznikla by tím nová nejhlubší suchá propast v ČR, zvaná Tumperk, o hloubce kolem 190 m.

Rudickým dóm je rozlehlá prostora, kde člověk musí dávat pozor na hlavu - často je nutné jít skrčen a protahovat se pod četnými sintrovými útvary. Došli jsme na konec dómu a posilnili se dobrotami nacpanými v kapsách. Jako hostii jsem přijal tabulku čokolády - přišla vhod :o).

Rudický dóm v Rudickém propadání

Lidé se rozutekli k focení mohutných záclon (či k močení do vody ;o). Ptal jsem se jeskyňářů, jak to vypadá s propastí objevenou v Geoparku - prý je ve skupině málo aktivních členů, takže se tam nebádá.

Obří záclona v Rudickém dómu

Rudický dóm byl konec naší cesty. Dále už exkurze jako ta naše nechodí - pokračování toku Jedovnického potoka začíná plazivkou zanášenou sedimenty. Jeskyňáři se přes Kotel mohou doplazit do Balvanitého dómu a další, ještě více ucpanou plazivkou, až do Obřího dómu, který je největší podzemní prostorou v ČR (75x20 metrů, výška 70 m). Za ním následují polosifony a jeskynní systém Rudického propadání je zakončen Srbským sifonem, který odděluje Rudické propadání od Býčí skály. Společně s Býčí skálou měří celý systém přes 13 km, takže je náš druhý nejdelší - po Amatérské jeskyni.

Cesta zpět po stejné trase byla vedena ve vysokém tempu. Začaly mi docházet baterky v nafasované čelovce - dohlédl jsem jen na několik metrů, takže jsem nijak nespěchal, aby mi v zákrutech Rudického dómu posvítili na cestu lidé za mnou ;o). U prvního traverzu se tempo výpravy zpomalilo. V Chodbě vzdechů opět nikdo ani nehlesl. V rychlém tempu jsme došli až k vodopádu v Hugonově dómu a za občasného zafunění jsme začali vylézat žebříky směrem nahoru.

Prolezli jsme dvířky a vylezli na denní světlo. V kamenitém svahu před jeskyní bylo natažené lano, což velice usnadňovalo výlez blátivým a mokrým terénem. Vylezli jsme na náhorní plošinu a rozepínali overaly - tak z nás po výstupu lilo. U Větřáku jsme vrátili zapůjčenou výstroj a převlékli se do civilu. Škoda, že jsme si nešli prohlédnout speleologickou expozici, která se v mlýně nachází.

Přesunuli jsme se do restaurace Tumperek na oběd. Tumperek vypadal jako typický socialistický kulturák s hospodou. Jedna z číšnic nám sdělila, že brambory jsou jen zbytek od včerejška, kterej už není moc vábnej a půjde z něj udělat jen pár porcí a zbylé přílohy že jsou polotovary. Při čekání na jídlo nám byla promítnuta videa s jeskyňářskou tématikou - mj. staré záběry z dob objevování Rudického propadání. Ovšem televizor už měl něco za sebou a hodně mu ujížděla červená barva (projev odcházející obrazovky, který lze potlačit snížením jasu a kontrastu), což podtrhovalo dojem let dávno minulých.

My nadšenci do jeskyní jsme během oběda probírali jeskyňářská témata a vzpomínali na humorné historky. Každý z účastníků dostal brožurku Rudické propadání - cesta ponorných vod, ze které jsem čerpal některé informace obsažené v tomto článku. Součástí brožurky je i mapa celého systému a řezy propastí. A spousta fotografií.

Před 16. hodinou jsem se musel rozloučit, abych stihl autobus z Jedovnic. Jirka zůstal déle a navštívil nedalekou pískovnu Seč.

Rudice - pískovna Seč

Děkuji, že jsem se této akce mohl zúčastnit. Průstup Rudickým propadáním byl snažší, než jsem čekal - když toto řeknu já jako absolutní sportovní antitalent, neočekávám, že by někdo na tradiční "zážitkové" trase mohl mít problém. Všichni úspěšně zdolali nástrahy vodní jeskyně bez koupele (když pominu 50% úspěšnost v tůňce U Hastrmana, kterou lze obejít). V podzemí jsme byli přesně 4 hodiny - což pokládám za dobrý čas, vzhledem k tomu, že jsme nebyli zrovna malá skupinka.


Obsah webu (C) 2011-2013 Dave Luv web: Mapy Garmin kontakt: Dave.Luv(a)seznam.cz