Býčí skála - rituální pohřebiště i jeskynní sídlo pravěkých lovců

O jeskyni Býčí Skála každý z nás nejspíš už slyšel - minimálně v hodinách dějepisu, když se probíralo pravěké osídlení naší vlasti a byl zmíněn nález bronzové sošky býčka právě v této jeskyni.

Býčí skála patří mezi běžně nepřístupné jeskyně. Otevřena však obvykle bývá tři víkendy v květnu, kdy se často v Josefovském údolí konají i doprovodné akce. Letos např. probíhaly 12.5. ve Staré Huti ukázky dobového tavení kovů či výroby chleba. Před jeskyní zase bylo možné potkat keltské bojovníky ve zbroji. Během druhého z víkendů byl v jeskyni vystavován stoletý potápěčský skafandr, který byl využíván k výzkumu jeskyní a na třetí z víkendů byla v Předsíni Býčí skály umístěna replika Pankrácké gilotiny - kterou nacisté setnuli hlavu více než 1000 odpůrcům režimu.

Ač to vypadalo, že zmíněné 3 víkendy budu muset celé strávit v práci, naštěstí se mi v neděli 13.5. naskytl den volna, který jsem využil pro návštěvu Býčí Skály. K jeskyni je nejlepší dojít pěšky z Adamova, do kterého se v hodinovém taktu dostanete vlakem z Brna i Blanska.



Jeskyně byla otevřena od 9 do 16 hodin, čehož mohli ti línější z nás využít a svézt se z Adamova busem č. 157 na křižovatku u Josefova - zastávka má podivný název "Habrůvka, Josefov, rozcestí 0.4". Tento bus však jede jen několikrát za den. Ze zastávky je to k jeskyni po silnici pár set metrů po žluté značce.

Pokud se na Býčí Skálu chcete dostat autem, počítejte s problémy. Sice lze zaparkovat podél silnice přímo před jeskyní, to se ale povede jen málo šťastlivcům - během dnů otevřených dveří těžko najdete volné místo a silnice je lemovaná odstavenými vozidly v pěkně dlouhém úseku ;o).

Dojel jsem tedy vlakem z Brna do Adamova a rozhodl se, že těch 5 km k jeskyni půjdu pěšky. V Adamově vlak staví na 2 místech - vystupte na zastávce "Adamov, zastávka", která je až druhá při jízdě z Brna (nebo první při jízdě z Blanska). Pod nádražím jsem se napojil na modrou turistickou značku, vyšel kopeček napravo od podniku Adast a pod obchodním střediskem jsem zahnul doleva. Po chvíli chůze mezi domky a pak po silnici na Josefov modrá značka zamířila do lesa.

Po chvíli vystoupáte řádně vysoko a nabídne se vám výhled na silnici hluboko pod vámi. Za pár set metrů už je ale všechno jinak a jste opět v údolí na úrovni silnice - u Ferdovy studánky, kterou tvoří jen trubka v zemi ;o). Zde můžete ze stezky sejít na silnici a dojít k huti.

Pokračuji dále po modré značce a po chvíli docházím k jeskyni Jáchymka. Kupodivu nebyla nijak přecpaná turisty, takže jsem si opět prošel všechna 3 jeskynní patra a pořídil jedinou fotografii - z průrvy na středním patře jeskyně.



To už jsem tušil, že mám problém. Po této fotografii mi foťák zahlásil, že dochází baterie. Rozhodl jsem se ho tedy netýrat a s dalším focením vydržet až na Býčí skálu, kam jsem došel po modré značce lesem a kousek po silnici kolem vývěru Jedovnického potoka.

Prostranství před jeskyní bylo plné lidí. Zakoupil jsem si lístek na prohlídku jeskyně za 50 Kč. Dozvěděl jsem se, že prohlídková trasa v Býčí skále je osvětlena, takže baterka není nutností, taktéž stačí prý jen pevná obuv a holínky nejsou nutné. Obojí tato tvrzení později upravím dle svých zážitků ;o).

Podle počtu lidí scházejících se před jeskyní na konkrétní čas prohlídky jsem usoudil, že nás ve skupině bude přes 30. Chvíli čekání jsem trávil obhlížením skalního masívu Býčí skály a hledáním pozice, ze které by šel celý vyfotit - jenže všude byli lidé. Takže jsem vyblejsknul jen pravou část masivu, na které se nacházejí pamětní desky Josefa Mánese a Julia Mařáka.

   

Ve svahu pravé části masivu se nachází i okno, zachycené na snímku vpravo. To už se naše skupinka ubírala do jeskyně. Vstoupili jsme levým (horním) vchodem. U vchodu se nachází pamětní deska otce moravské archeologie Jindřicha Wankla.

V Býčí skále není na prohlídkové trase dochována téměř žádná krápníková výzdoba. Jeskyně však zaujme kromě své historie i obřími podzemními prostory. Vstupní část - Předsíň - byla za 2. světové války Němci přestavěna na podzemní továrnu, bohužel tak došlo k srovnání a vybetonování dna a odstranění různých skalních výčnělků.

Právě v Předsíni odpradávna místní lidé při těžbě štěrku nacházeli úlomky kostí - což zaujalo J. Wankla, který v roce 1869 započal výzkum jeskyně. V tomtéž roce byla studenty nalezena hliněná nádoba se soškou bronzového býčka. V roce 1872 J. Wankel výzkum Předsíně korunoval odkrytím velkého pohřebiště asi 40 lidských těl, převážně mladých dívek - řada z nich byla zmrzačena. U stěny jeskyně nalezl i oltář s useknutými ženskými rukami. Wankel se přikláněl k verzi, že šlo o pohřeb velmože halštatské kultury s lidskými obětmi. V současné době se vědci spíše přiklánějí k názoru, že šlo o kultovní / rituální místo.



Z webu ZO ČSS 6-01 Býčí skála jsem převzal mapku části jeskyně pro snažší orientaci. Ač se může zdát, že Předsíň již nenabízí žádné tajemství, v roce 2009 se jeskyňářům podařilo Chodbičkou dostat do nové prostory - pojmenované Svozilova jeskyně.

Z Předsíně jsme pokračovali dveřmi do Hlavní chodby. Na jejím začátku si nešlo nevšimnout ústí Pohanského komína - což je vstup do výše položené Bruniny jeskyně, zkráceně Bruna. Své jméno nese podle německého názvu města Brno - Brünn. Speleologický průzkum jeskyní v lokalitě Býčí skály započal v roce 1912 Spolek německých turistů (VDT), který zde působil do roku 1920. Jeskyně Bruna byla původně samostatná jeskyně v masivu Býčí skály - postupně došlo k jejímu spojení s Býčí skálou a k zazdění původního vchodu.



U Pohanského komína je možné obdivovat i sintrové náteky na stěnách.



Bohužel očekávané se stalo skutečností a ve foťáku mi došly baterky :o(. Věděl jsem, že ho ještě několikrát dokážu zapnout a několik fotek udělat, ale musel jsem nechávat baterky odpočinout, takže ze zbytku jeskyně bude jen několik záběrů toho nejlepšího.

Přešli jsme do Malého dómu, ze kterého vedou dvě odbočky. Jižní odbočka je archeologicky významná - sídlili zde pravěcí lidé. Výzkumy zde započal J. Wankel. Zatímco v jiných jeskyních se lidé usazovali u vchodu, v Býčí skále si zvolili toto místo poměrně hluboko v jeskyni. Světlo jim zajišťovaly neustále hořící ohně a místo bylo výhodné i kvůli nedalekému zdroji pitné vody a stálé teplotě 9 stupňů.

V hloubi Jižní odbočky se na stěně nachází kresba (geometrické ornamenty), jejíž vznik byl posledními testy určen na pozdní dobu kamennou - 3200 př.n.l. Jde o jedinou takto starou jeskynní kresbu na území ČR a její kopie je zobrazena během prohlídky u začátku odbočky.

V Severní odbočce byla po dobu dnů otevřených dveří usazena kostra medvěda jeskynního (ve skutečnosti byla kostra nalezena v nedaleké jeskyni Výpustek).



Pokračovali jsme do Nízkých síní, ze kterých se dá vstoupit jednak do Böhlerovy chodby či přes dva komíny do horní jeskynní úrovně, která začíná 300 metrů dlouhou vodorovnou chodbou v části zvané Skalní zámek.

Dále jsme po levé straně minuli jezírko zvané Kouzelná voda (dosud se nepodařilo zjistit, jakými kouzelnými schopnostmi zdejší voda oplývá ;o). Zde se mi nedařilo zkřísit aparát, proto nemám zachycen ani zajímavý strop, zvaný v těchto místech Dračí hřbety.

Následoval Obří komín - nejvyšší místo jeskyně. Komínem se dá dostat do Skalního zámku a jednou jeho částí až téměř k povrchu. Nad námi se nacházelo nějakých 110 m skály.

Pokračovali jsme dále, když jsem si po pravé straně všiml něčeho oranžově nasvíceného a radostně jsem to zařval na celou naši skupinu. Po 20 letech, co jsem v jeskyni nebyl, jsem totiž poznal sintrový útvar Mapa republiky, který se nachází nad stejnojmenným jezírkem s pitnou vodou. Asi jste poznali, že se jedná o tvar obrysové mapky bývalého Československa. Jak plyne čas, tak sintr na "slovenské" straně mapy dorůstá a možná tak v budoucnu Slovensko zanikne ;o).



Cesta jeskyní pokračovala do kopce - směrem k Šenkovu sifonu. Zde končí Stará Býčí skála - dále se objevitelé nedostali, protože Šenkův sifon byl zaplněn vodou. Na voru se jej snažil překonat místní občan Alois Šenk, proto sifon nese jeho jméno.

Před sifonem na zdech můžeme vidět podpisy dávných návštěvníků jeskyně a mezi němi i pamětní desky připomínající návštěvy tehdejších celebrit - ať už to byl liechteinsteinský kníže Alois či císař František II. s chotí Marií Terezií.

V těchto místech začínala stoupající zem jeskyně pěkně lepit a klouzat. Baterku jsem měl v batohu a docela jsem toho litoval - protože lidé přede mnou stínili instalovanému osvětlení a prakticky nebylo vidět, do čeho člověk šlape. Proto doporučuji mít baterku po ruce a před Šenkovým sifonem si svítit pod nohy. Při neopatrném šlápnutí se tak vyhnete sjezdu do bláta u stěny jeskyně, který se mi povedl ;o). V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem si nevzal holínky.

V roce 1912 se G. Nouackh pokusil Šenkův sifon překonat za použití potápěčského skafandru, což se mu ale nepodařilo. Jednalo se však zřejmě o první jeskynní potápění v Evropě.

V roce 1920 se jeskyňářům povedlo za použití čerpadla snížit hladinu vody v sifonu a objevit Novou Býčí skálu. Byl tím i objeven podzemní tok Jedovnického potoka - který před Šenkovým sifonem mizí chodbou zvanou Kaňony, protéká Májovou jeskyní, dále spodním patrem Barové (Sobolovy) jeskyně a o několik set metrů dále se na povrch dostává ve 3 vývěrech.

Šenkův sifon je samostatné jezero, takže po vyčerpání se nenaplní vodou zpět - dokud nepřijde velká povodeň. Poslední velká voda sifon naplnila v roce 2006, před tím k tomu došlo v r. 1972. Při povodni Jedovnický potok protéká i Starou Býčí skálou a ven se dostává spodním vchodem jeskyně.



Pak jsem ho uviděl a hned ho poznal. Potápěčský skafandr z roku 1912. Zapůjčený na víkend z okresního muzea v Blansku, kde za mých dětských let stával v rohu, kousek od modelu Macochy. Tento skafandr byl od roku 1921 využíván při průzkumu jezer v propasti Macocha a podzemního toku řeky Punkvy.

Za Šenkovým sifonem se nacházejí nedávno objevené nové prostory u Kaple - za Prasečím kanálem následuje Augiášův dóm. Ovšem toto již není nic pro běžného návštěvníka jeskyně - pohled na lano směřující do blátivé štěrbiny potvrdil, že člověk po návratu bude vypadat jako prase ;o).

Přes Rozvodí jsme došli k místu, kde se Jedovnický potok s hukotem ztrácí v Kaňonech. Odtud zrovna vyšla skupinka jeskyňářů a našemu průvodci se povedl vtip - řekl, ať ustoupíme, aby mohla projít vracející se skupina. Dětem při pohledu na promáčené jeskyňáře pořádně zatrnulo ;o).

Přes 3 mosty jsme došli až do Velké síně, kde prohlídková trasa končí. Zde jsme se od průvodce dozvěděli o historii dalších objevných prací v jeskyni, při kterých došlo k úplnému zmapování podzemního toku Jedovnického potoka - od Rudického propadání až po vývěry u Býčí skály.

Až do 70. let 20. století se jeskyňářům nedařilo proniknout přes přítokový sifon proti proudu Jedovnického potoka. Byla ražena štola, kterou se měl sifon obejít. V roce 1984 se povedlo za pomoci sacího bagru a speleopotápěčů sifon Dřiny překonat a dokončit raženou štolu. Byl tak zpřístupněn nový úsek jeskyně zvaný Prolomená skála.

Za pomocí potápěčů se v témže roce podařilo proplavat koncový sifon, za kterým následovaly volné prostory o délce 1,3 km. Tyto byly nazvány Proplavaná skála. V roce 1985 po proplavání dalšího sifonu potápěč zjistil, že je na druhé straně Srbského sifonu - což je koncový bod Rudického propadání. V roce 1988 se podařilo objevit jeskyni Májovou - překonáním odtokového sifonu za Kaňony. V roce 1989 se podařilo prorazit další štolu, která usnadnila přístup do Proplavané skály - obejitím sifonu Potápěčů.



Je škoda, že na konci zpřístupněné trasy není umístěna mapa celého jeskynního systému Rudické propadání - Býčí Skála, který měří 14 km a je druhý nejdelší v ČR. Běžný návštěvník se v popisu objevování nových částí jeskyně musí ztrácet.

Stejnou cestou jsme se z Velké síně vydali nazpět. Respektive návštěvníci pospíchali zpět a já se loudal vzadu, přemlouval foťák (skafandr jsem v Šenkově sifonu ve skutečnosti vyfotil až na zpáteční cestě, kdy se kolem nepletli ostatní návštěvníci) a kecal s jeskyňáři o výzkumech. Zajímalo mě, jestli i tak nesportovně založený člověk jako já se dokáže dostat do horních pater jeskyně - chlapi mi předvedli, že po laně není nutné šplhat, ale že se člověk vytahuje rukama, zatímco nohy má na skále. No nevím, jestli bych byl úspěšný badatel ;o).

Chvíli jsme se zastavili u skalního útvaru Strážce, který je naproti Pohanskému komínu a připomíná hlavu neandrtálce. Tímto bych chtěl poděkovat jeskyňářům, že mi půjčili baterky z čelovky do foťáku - sice tyto baterky nedokázaly foťák oživit, ale chvilka času navíc pomohla mým baterkám a tak se mi podařilo Strážce vyfotit :o).



U východu z jeskyně jsem si prohlédl fotografie s jeskynní tématikou a po 70 minutách vyšel na denní světlo. Před jeskyní jsem zjistil, že se nedá zakoupit žádná publikace věnovaná jeskyni z hlediska speleologie - k dispozici byla jen poměrně drahá kniha věnovaná archeologickým objevům.

Podíval jsem se, jak probíhá ruční výroba skleněných korálků a vydal se k domovu - tentokrát delší cestou, zaznačenou v mapce - po žluté a pak modré, kolem jeskyně Nad Švýcárnou, přes rozcestník U sedmi dubů a pěkně z kopce adamovským sídlištěm Horka k vlaku.

Býčí skálu navštěvují i cizinci - k dispozici jsou přeložené informační texty a v jeskyni jsou očíslována zajímavá místa. Tato čísla odpovídají i zastávkám ve virtuální prohlídce Býčí skály, kterou si můžete projít na webu ZO ČSS 6-01 Býčí skála. Tam naleznete i termíny dnů otevřených dveří a další informace o jeskyni.