Malčina jeskyně - výlet za spoustou bláta, netopýrů, pěkné výzdoby a zase bláta

Při mých četných výletech údolím Říčky v Moravském krasu jsem několikrát zaznamenal různé dobrodruhy, kterak vylézají z nenápadného místa ve svahu kousek vpravo od jeskyně Švédův stůl. Při pohledu na ně bylo jasné, co že to právě prolezli - blátivou legendu zvanou Malčina jeskyně.



Dlouho jsem návštěvě této díry odolával, až mě jednoho listopadového dne vylézající slunce vyzvalo, abych místo sezení v kanceláři rozpustil část přesčasů a vydal se na výšlap. Listopad roku 2012 byl plný teplotních rekordů a jelikož asi týden nepršelo, neodolal jsem a vyrazil směr Hádek.

Protože jsem vyjížděl z práce, musel jsem improvizovat - čelovka se nekonala, musela mi stačit běžná baterka. Kolegovi jsem kromě ní odcizil i foťák :o). Na přenášení věcí po blátivé jeskyni jsem si vyrobil vak z plátěné tašky, ve kterém jsem v jeskyni přenášel běžnou obuv. Čekalo mě totiž téměř 10 km chůze, které jsem v holínkách opravdu nechtěl absolvovat.

Vystoupil jsem u hádeckého rozcestníku (nachází se mezi Ochozí u Brna a Hostěnicemi) a vydal se na 1,5 km dlouhou procházku po zelené značce. Kousek za Hádeckými propadáními se od zelené cesty odděluje vpravo někdejší naučná stezka údolím Říčky, jejíž značení je na stromech stále místy patrné. Překročil jsem vyschlé koryto Říčky a došel k výše zmíněné stráni napravo od Švédova stolu, kde se nachází vchod do Málčiny jeskyně. Zezdola není vchod vidět, ale když se dobře podíváte, všimnete si stromu se zajímavě kroucenými kořeny - u něj se vchod nachází.

   

Oblékl jsem pracovní oblečení přes civilní - venkovní teplota byla 11 stupňů, takže jsem šel jenom v košili a nemusel tak vymýšlet, kam schovat bundu či jak se s ní vláčet jeskyní. Holínky jsem místo tenisek nasadil hned za hádeckým rybníkem - ač několik dnů nepršelo, cesta byla řádně rozbahněná. Vak s teniskami osahující i igelity na špinavé věci jsem si přivázal kolem ruky, do druhé popadl baterku a vydal se vstříc blátivé skluzavce do jeskyně.

V mapce se můžete podívat, ve kterých částech jeskyně na zemi naleznete vyšší vrstvu řádně lepivého blátíčka. Přiřadil jsem k nim i vstupní část - spíše jako upozornění, že už po pár metrech jsem měl pěkně špinavou zadní část montérek. Skluzavku jsem sjížděl prakticky po zadku podél pravé stěny jeskyně - doporučuji, vyhnete se tak skalnímu zubu, do kterého lze vrazit hlavou, pokud byste jeli prostředkem. Ovšem hned po objetí zubu jsem svůj sjezd namířil doprostřed a to jsem neměl dělat - skončil jsem zadkem v menší proláklině plné vody ;o). Je lepší se držet pořád vpravo.

   

Octnete se ve velké prostoře zvané Kamenitý (též Balvanitý) dóm. Kromě barevných sintrových náteků můžete obdivovat oblasti s bílým povlakem tvořeným nickamínkem. A ve vyšších částech dómu uvidíte netopýry, konkrétně jsem napočítal nějakých 10 dřímajících vrápenců malých. Jeskyně je zimovištěm netopýrů, takže jsem se snažil nenarušit jejich spánek. Původně jsem myslel, že netopýři se do jeskyní na zimování stahují až za chladnějšího počasí, než jaké letos na podzim bylo, což byl omyl a už na konci října je tam prý bylo možné spatřit. Do jara tedy Málčinu jeskyni ze svých toulek vynechám.



Svah dómu se dělí do dvou směrů - vpravo pokračuje přes větší kameny do Blátivého dómu a vlevo odbočuje chodba, kterou jsem se vydal (obrázek výše vpravo). Chodba je dobře schůdná, stáčí se vpravo, kde je nutné vykročit na skalní stupeň a poté zahýbá vlevo dolů (plazivkovitou odbočku vpravo do Hlavní chodby pominu).

Tím jsem došel k zajímavému geologickému jevu, kdy je horní část chodby vymodelována do pravidelného válcovitého tvaru - výstižně nazvaného Jícen děla (též Dělová hlaveň). V chytrých knihách jsem se dočetl, že útvar vznikl tlakovou erozí - což mi moc neřekne ;o).

   

Po čtyřech jsem podlezl pod dělem - krátký průlez obsahuje v horní části škvíru, ve které se mohou hubené osoby s úzkými rameny postavit a bokem vyjít - mně se to povedlo :o). Chodba se stočila vpravo a zaústila do Hlavní chodby.

Hlavní chodba prochází rovně v délce 60m přes celou jeskyni a ústí do Blátivého dómu. Ovšem směr Blátivý dóm začínal sice širší, ale nízkou plazivkou s korýtkem vymletým po levé straně - zavrhl jsem myšlenku zkusit se do plazivky nacpat - bez čelovky a ochrany hlavy se mi do polohy ležmo nechtělo. Místo toho jsem se přes snížené místo (zpět na všechny čtyři) vydal do Hlavní chodby směrem vlevo - k jihu.

   

Hlavní chodba upoutá svojí výškou - ve zbytku její délky už jsem na kolena nemusel. Postupně se však povrch mění z dobře schůdného na řádně lepivý. V pověstném malčinském blátíčku jsou na zemi utopené trámy, jejichž význam jsem nerozřešil, ale dají se o ně dobře sundat nejhorší nánosy bláta :o). Čím více se blížíte ke konci chodby, tím se povrch stává jílovitějším a snaží se vám vyzouvat holínky. Chodba je posetá prvky lidové tvořivosti - různi sněhuláci vymodelovaní z bláta koukají ze skalních výklenků.

V závěru se chodba rozšiřuje směrem vpravo, kde můžete nahlédnout do výše položených chodbiček - tudy se zřejmě do hlavní chodby dostává voda. Došel jsem rovně až k zajímavě zdobenému skalnímu bloku, za kterým chodba pokračuje už jen jako úzká plazivka a stoupá vzhůru.

   

Po levé straně se u země nachází nízká širší kapsa, ve které lze spatřit pěknou výzdobu - miniaturní vosí báně a vzadu několik brček.



Vydal jsem se stejnou trasou zpět do Kamenitého dómu. V popisu jsem dosud vynechal jednu odbočku, která se nenápadně otevírá na úrovni země hned u chodby vedoucí k Jícnu děla. Říká se jí Spojka a přestože na mapce v půdorysu vypadá široká a snadno přístupná, je to ve skutečnosti velice nízká plazivka vyplněná sedimenty. Pohled do ní vidíte vpravo níže. Pokud byste jí prolezli, octli byste se v Poradním dómu a dále v Jižním dómu - za kterým následuje druhý vchod do jeskyně, který je ovšem zavalený a neuspěl jsem v jeho krátkém hledání vedle jeskyně Švédův stůl. Tímto vchodem byla jeskyně v letech 1908-1909 objevena členy Klubu německých turistů (VDT).

   

Podlezl jsem znovu pod Jícnem děla - z opačné strany jsou dobře vidět "mířidla", průchodem mezi kterými si hubený člověk ušetří část poznávání bláta při polože ležmo.



V chodbě ke Kamenitému dómu jsem se vyhnul spícímu netopýrovi a zahájil sestup po velkých kamenech do Blátivého dómu.

   

Blátivý dóm se jako každá velká jeskynní prostora špatně fotí - blesk nedolétne až k zadní stěně a přes blátivý povrch dómu se jsem se blíže jít neodvážil. Šikmé stěny i strop jsou zdobeny spoustou brček, mezi kterými sem tam spí netopýr.



Vydal jsem se dómem po vrstevnici vlevo - zde už však bláto úřadovalo a začalo mě zouvat. Proto jsem už ani nevylézal o něco výše, abych nakouknul do počátku Hlavní chodby. Za příznivého stavu podzemních vod pokrývá dno Blátivého dómu jezero s (prý) čistou vodou - to je však vidět málokdy, většinou spatříte jen spoustu bláta s odtokovým korýtkem.



V jeskyni jsem strávil přesně 2 hodiny. Nakonec jen zbývalo vyškrábat se po vstupním svahu a vylézt ven úzkým otvorem - což není až taková sranda ;o). Už jsem měl hlavu venku z otvoru, ale vždy když jsem se chtěl nohama zapřít k poslednímu kroku, podjely mi a tak tak jsem se udržel v úrovni otvoru. Po několika marných pokusech vylézt blátivý skluz popředu jsem se otočil a vyhoupl se z otvoru v sedu - nohama jsem se mohl zapřít o nízký strop jeskyně. Kořeny stromu holt nejsou dostatečně blízko, aby se za ně člověk přitáhl.



Zbývalo mi už jen sejít stráň před jeskyní - na listí mi podjely nohy a trochu jsem si omlátil zadek o kameny ;o). Došel jsem k odpočívadlu před Ochozskou jeskyní, kde jsem svléknul špinavý overal - celou zpáteční cestu jsem ho nesl v pytli přes rameno.

Zjisti jsem, že mám jen 70 minut na zdolání necelých 8 km trasy po modré značce do Mariánského údolí, abych chytnul všechny přípoje - nasadil jsem rychlou chůzi blátivým údolím Říčky s holínkami na nohou. Holínky jsem mohl sundat až u rozcesníku Kaprálův mlýn - první část cesty by byla v teniskách téměř neschůdná. U rozcestníku pod Horákovským hradem jsem z modré značky přešel na vozíčkářskou trasu, která je kratší a vede po rovině.

Autobus jsem stihnul a pokud jste jednoho listopadového dne zahlédli v údolí Říčky člověka táhnoucího velký pytel přes rameno, nešlo o dobrovolníka sbírajícího odpadky, nýbrž o turistu, který zase jednou neodolal pokušení vlézt do blátivé díry :o).