Zimní výlet okolím Ochoze - plošina Skalka, Hádek, Ochozský žlíbek

První únorovou neděli roku 2013 se nám nechtělo jen tak sedět doma, když venku svítilo slunce. V našem okolí po náhlé oblevě už nebyl žádný sníh, i řekli jsme si, proč si nevyjet do Moravského krasu a trochu potýrat nohy.

Dojeli jsme do Ochoze u Brna a zaparkovali na nenápadném parkovišti u obecního úřadu. Tímto místem prochází modrá turistická značka z Brna - Líšně ve směru na Olšany a též zde začíná zelená do Babic nad Svitavou. Vydali jsme se po modré směr Nový Dvůr a naplánovali si okruh o délce necelých 10 km.



Prošli jsme Ochozí a začali stoupat do pěkného kopce, který byl otevřen na jižní stranu - proto se ani zde již nevyskytoval sníh. Jen místy jsme narazili na ledové zmrazky. Vyšli jsme nad Ochoz a hned první odbočka vlevo dávala tušit, že vede k jeskyním Na Rozměrkách - ovšem slíbil jsem Majdě, že dnes nebudu prolézat jeskyně, takže návštěvu tohoto malebného místa zarostlého břečťanem si nechám na jindy.

Pořád po modré jsme stoupali do mírného kopce - zde začínal hustější les a rázem se objevil sníh. To jsme již po pravé ruce míjeli plošinu Skalka. Spíše než turisty jsme v těchto místech potkávali místní pejskaře. Okolí plošiny je poseto krasovými jevy - minijeskyňkami a závrty.

Modrá značka za koncem plošiny vychází z lesa na opuštěnou silnici, kde pořádně vyfukovalo. Rozhodli jsme se proto nedojít po modré až k samotě Nový dvůr, kde bychom se napojili na zelenou značku - místo toho jsme odbočili vpravo na vyšlapanou cestu po okraji pole a křivolakou lesní cestou rozbitou od koňských kopyt jsme došli na zelenou značku vedoucí k Hádku. Procházeli jsme lesní krajinou lemovanou korytem potoka.

Blížili jsme se k Hádku a poslední úsek cesty za rekreačními objekty napovídal, jaký bude povrch cesty v Údolí Říčky. Roztátý sníh přes noc zmrzl do jednolitého kluziště, kterému se zatím dalo vyhnout chůzí po okraji cesty.

Do Údolí Říčky jsme vstoupili po zkratce kolem bufetu Pod Hádkem - cesta od parkoviště do údolí byla jedno velké kluziště. Přešli jsme 2 mostky a napojili se zpět na zelenou značku. Mnoho turistů jsme nepotkali, holt po náhlé oblevě a následném snížení teplot nejsou cesty údolím Říčky zrovna dvakrát pohodlně schůdné, obzvláště v mé pracovní obuvi ;o).



Kolem zamrzlého rybníka pod Hádkem jsme došli k Hádeckým propadáním. Podle očekávání táním posilněné vody Říčky nemizely v prvním z propadání, ale pokračovaly dále povrchovým korytem. V činnosti byl i propad kousek od Málčiny jeskyně, zachycený na obrázku vpravo.

   

Z Málčiny jeskyně dnes žádný dobrodruh nevylézal. Přesto ve stráni bylo živo - u Netopýrky se sáňkovaly děti. Pokračovali jsme po zelené značce až k rozcestníku u Ochozské jeskyně. Jelikož jsem slíbil neodbíhat k jeskyním, nemohl jsem se podívat, jestli se v blízké jeskyni Pekárna nachází výzdoba z ledových krápníků (na konci prosince 2012 v jeskyni byly jen rampouchy u vchodu a jediný ledový stalagmit uvnitř).

Přešli jsme na modrou značku a Ochozským žlíbkem se podél Ochozského potoka vydali zpět k Ochozu. Zde byla cesta nejvíce zledovatělá, takže jsme místy šli po druhém břehu potoka, než kudy vedlo značení.

Hned na začátku žlíbku můžete obdivovat pravidelné skalní bloky, které vypadají jako poskládané lidskou rukou. Tato část skalního hřbetu se nazývá Svaté schody a můžete v ní pohledem od Ochozského potoka spatřit drobné jeskyňky. Na úrovni terénu lze vidět nízkou plazivku mezi kamennými bloky - jde o jeskyni Paleoponor.



Pohledem více vpravo můžete ze stejného místa o něco výše spatřit zavalený vlez do krátké plazivky - nedávno objevená Barunčina jeskyně.



Cesta žlíbkem se klikatí přes několik mostků a před Ochozem jsme opět začali spíše než turisty potkávat místní pejskaře a produkty vyměšování jejich miláčků zamrzlé v ledu. Sledovali jsme modrou značku až do Ochozu - opustili jsme les a tím i CHKO Moravský kras. Následovala polní cesta, kde nás mrazivý vítr popoháněl k prvním domkům.

Zmzlí jsme dorazili k autu. Na parkovišti u obecního úřadu nebylo v čase oběda už žádné volné místo, takže jsme dobře udělali, když jsme na výlet vyrazili brzy ráno. Při zpáteční cestě bylo zajímavé sledovat, jak se v lese střídají úseky pokryté hlubokým sněhem a úplně holá místa. V Líšni nebylo po sněhu ani památky.